Procházka městem

Fejeton o všem možném

V pátek jsem vyrazil do Perly Posázaví ke své praktické doktorce. Z mých sedmi prášků proti smrti mi totiž mělo najednou dojít v neděli pět. "To by mohlo být v pondělí pozdě," řekl jsem si a raději ráno před šestou vstal, posnídal a vyrazil na náves k autobusu. Ten od nás ze vsi vyjíždí v 6:40 přímo do Ledče. No teda přímo, to jsem přehnal. Přímá trasa je Leština-Vrbice-Kynice-Hradec-Ledeč. Autobusová linka č. 600560 16-14 si k tomu nyní přidává zastávku v Dobrnicích, Číhošti, Hroznětíně, Tunochodech a pak taky Vlkanově a Opatovicích. Takže ze 40 minut jízdy je najednou hodina dvacet. "Ještě, že nezajíždí taky do Prosíček a Nezdína, to bych procestoval půlku Vysočiny! Když ale člověk nikam nespěchá a je hezký den, tak proč ne, a těch 15 korun navíc mě nezabije. Občas přistoupí i nějaká hezká ženská, tak cesta hned líp utíká." :-)

K paní doktorce Olze jsem tak dorazil chvilku po osmé ranní, pozdravil se se sestřičkou Renatou a během čtvrthodinky byl venku na ulici s pěti recepty v kapse. "Tak mám tři hodiny času a do lékárny půjdu až nakonec," rozhodl jsem. Namířil jsem si to nejdřív po lávce k nádraží, tam jsem chtěl použít toalety, které jsem před deseti lety pomáhal zrekonstruovat. Zamčeno! "Ještě, že nezamknou vlaky! No nic, vyřídím to někde cestou. Kouknu se na zimák, co tam prováděj a pak cestou podél Sázavy si někde odlehčím." Zvládnul jsem to beze svědků u zarostlého plotu stavebnin a pokračoval dál v procházce vesele proti proudu řeky k lávce. Vzpomněl jsem si přitom na Svěrákovu hlášku z Vratných lahví: "Ty máš ale proud." :-)

Před lávkou jsem narazil na dva starší rybáře, pozdravil se s nimi a pohovořil o tom, jak se v Ledči házejí rybáři do řeky. Přitom obhlížel šeptouchovské skály. "Půjdu se na ně podívat. Po lávce, kolem Billy, do Hrnčířů, po schodech na Šeptouchov." Byl to v tom horku záhul, ale zvládnul jsem to. Jen sako muselo dolů. Kalhoty jsem si nechal.

Na Šeptouchově jsem si chvíli poseděl v opraveném altánku, kde pod vrstvou nátěru zmizely nápisy a vzkazy lidové tvořivosti nebo se spíš za těch deset let přesunuly na Facebook. :-) Když jsem trochu ve stínu altánku vychladl, vyrazil jsem po strmých kamenných schodech na vyhlídku. Tam jsem pobyl snad dobrých 20 minut a prohlížel si "svoje" město. Džunganovu Volhu jsem dole neviděl, ani Žigulíka, duhové fasády školních budov ponechám raději bez komentáře, střechy a fasády budov hradních pro změnu mému oku ladily, upravené autobusové nádraží, devět zelených doubků před ním a desítka lip srdčitých za ním také. Též klenutá betonová lávka přes řeku z vyhlídky působí vznosně. Chvíli jsem se kochal a přecházel podél zábradlí, abych si vše pořádně prohlédl. Vzpomněl si i na dva sebevrahy, kteří odsud před deseti lety skočili. Starší nemocná paní a mladý student z rozvráceného manželství. Vzpomínky na ně jsem rozptýlil pohledem na Sokolovnu. "Tu Sokolovnu by mělo město koupit a k tomu i ten areál Svazarmu, celou tu lokalitu tady zkulturnit, to by bylo něco! A jeskyní pod Špetouchovem a Na Hůrce zpřístupnit."

Něco mi tam na vyhlídce však scházelo. "Aha, lavička tu není. Kde jsou ty časy, kdy jsem se tu na ní miloval," povzdechl jsem si. Rozhlédl jsem se po městě a vzdychl ještě jednou: "A nejen tady!" :-)

Cestou zpět jsem u schodů, vzdušnou čarou od Billy asi tak 150-200 metrů, vyplašil srnku. Zmizela v mžiku v lesoparku. "Kdo ví, jestli se ještě lesopark seká?" Zkontrolovat jsem to už radši nešel. Od schodů jsem si to namířil kopcem dolů ke Svazarmu a po Tyršově nábřeží do centra. A začal potkávat známé.

Jako prvního, kolegu projektanta Slávka. Zastavili jsme se na úzkém chodníčku před lékárnou U Zlatého Hada a prohodili pár slov. Prý se za mnou na chalupě někdy zastaví. Jezdíval rád na kole, tak uvidíme.

Druhého v pořadí, pojišťováka Standu, jsem zahlédl u Icéčka. Vyrušil jsem ho z prohlížení plakátů ve výloze. Zavedl hned řeč na tento web a na městské záležitosti. Potkali jsme se pak během hodinky ještě dvakrát, tak to byl rozhovor na pokračování. 

Na náměstí jsem se rozhodoval, zda se mám osvěžit zmrzlinou nebo pivem. Zvítězilo pivo. Sklenici vychlazeného Radegastu mi do předzahrádky donesla příjemná servírka Romana. Ve stínu slunečníku jsem tam čtvrthodinky poseděl a pozdravil se s kolemjdoucím řidičem Pepou z Bohumilic a kolegou elektrikářem Mirkem, který mě přes fousy prý nemohl poznat. Sám byl přitom zarostlý jak Ezau. Taky jsem mu to řekl. Dál jsem sledoval v poklidu šrumec kolem sebe a přitom hlídal čas na mobilu, abych neprošvihl autobus. 

Od Starwinu jsem zamířil nejdřív do železářství M.A.T. Sháním totiž náhradní jazýček do dveřního zámku. Na dotaz: "Máte jazýček?" mi prodavačka za pultem odpověděla: "Nemám!"

"Každá ženská má jazýček a pěkně vostrej," nedal jsem se odbýt. 

"Už se to nevyrábí a neprodává samostatně, kupte si celý zámek za 250 korun," dostal jsem radu za všechny prachy. Tak jsem prošel s prázdným košíkem kolem pokladny a zamířil pod most do prodejny Kola. Tam jsem si u Petra zakoupil redukci k pumpičce, abych mohl nahustit svého Favorita a vyrazit na cesty kolem světa. Do Habrů pro chleba a možná i pro ten jazýček, do Smrdova na hřbitov (zatím jen podívat), do Leštiny na fotbal. Redukce stála 35 korun, možná, že by nová pumpička vyšla lacinějc. :-)

Dál jsem pokračoval po nábřeží kolem solné jeskyně zpět k lékárně. Tam jsem potkal Oldu ze Zoufalky. Zeptal se mě na některé městské akce, hlavně, kdy bude hotová silnice pod viaduktem a zavedl řeč taky na tento web. Potkáváme se dost často, hlavně v Bille, tak jsme se zbytečně nevykecávali a brzo se rozloučili.

Ještě předtím na nábřeží u řeky jsem zahlédl jednoho mého vrstevníka s vnučkou. Sledovali, jak parta vodáků spouští lodě z nábřeží na řeku. Děda vnučce zřejmě vysvětloval, že vodácký pozdrav je AHOJ. Jakmile jsem to slovo uslyšel, usmál jsem se na něho a povídám: "Ahoj!" :-)

Cestou k Bille na mě z projíždějícího kamionu mával od volantu rozesmátý řidič Luboš a na chodníku bývalá švagrová Petra s kočárkem a s dcerou. Vlastně s dcerami, ta v pořadí už čtvrtá si hověla v kočárku. Elemíra jsem tentokrát už nepotkal, i když před jedenáctou na autobusáku bývá k vidění často. Zato zeleného Žigulíka svištícího ke Svazarmu nešlo přehlédnout, hlavně pro to jeho urputné troubení a pozdrav paroháče za okýnkem. No Džungan, kdo jiný!

Ani v Bille jsem tentokrát nikoho známého nepotkal anebo, když potkal (Miladu, Otakara, Jirku), tak mě pro fousy asi nepoznali. Zato před Billou jsem zažil zajímavé setkání. Odcházím od nákupních vozíků a proti mně kráčí maminka s malým děckem. To se mi připletlo pod nohy tak nešťastně, že jsem ho jak nemotora povalil na chodník. Ihned jsem mu pomohl vstát a směrem k mamince povídám: "Promiňte, omlouvám se, já jsem ho přehlédl," a očekával jsem nadávky, které bych si v tu chvíli asi zasloužil. Maminka však vzala dítě do náručí, podívala se na mě a beze slova odcházela pro košík. Já s nákupem zamířil k autobusu. V tom se však za mnou ozvalo: "Stando! Ty se omlouvat nemusíš!" Otočim se, kdo to volá a ona Iveta! Sousedovic holka z věžáku. Dneska tak 30-ti letá mamina. Šel jsem se s ní pozdravit a ještě jednou se omluvit. Rád jsem jí viděl, i když jsem jí málem zašlápl dítě. "Jedné uplet, druhé zašláp," napadlo mě. Ani nevím, zda to v tom druhém případě byl kluk, nebo holka. :-)

No a pak už byl čas si dojít do lékárny vyzvednout léky, počkat 10 minut na autobus a ujíždět k domovu. Tentokrát už skoro přímou trasou. -sv-