Panu učiteli s láskou
03.09.2018 00:03Učitel se má chovat ke svým žákům jako otec. Má si myslet, že zastupuje ty, kteří mu svěřili své děti. Sám nemá mít chyby, nemá chyby trpět. Jeho přísnost ať není vlídná, jeho veselost ať není rozpustilá. První by mohla vést k nenávisti, druhá k opovržení. Ať mluví co nejčastěji o tom, co je čestné a dobré, neboť tím častěji bude povzbuzovat, tím vzácněji bude muset trestat. Ať se hněvá co nejméně, avšak nepřehlíží, co je třeba opravit. Nejvíc úsilí je potřeba věnovat tomu, aby se učitel stal důvěrným přítelem svých žáků, aby ho při vyučování nevedla jen povinnost, ale i láska.
Tuto antickou Quintiliánovu sekvenci o pedagogickém principu vzdělávání a výchovy přednesl František Novotný v nedělním pořadu Okouzlení slovem na ČRo2. Je stará skoro dva tisíce let. Ale je podle mě i podle Františka Novotného stále aktuální. Připomněla mi mého prvního učitele na obecné škole ve Smrdově pana Miroslava Merenuse, o kterém jsem se na těchto stránkách již asi tříkrát zmínil. Byl to na začátku 60. let minulého století takový náš smrdovský Igor Hnízdo ze Svěrákovy Obecné školy. Nezapomenutelný Igor - Merenus, který uměl vzít do ruky rákosku, stejně jako housličky, posadit si nezbedného prvňáčka na koleno a utišit ho či domluvit mu.
Je zajímavé, že spoustu jmen, někdy i jmen svých spolužáků, za svého života člověk zapomene. Jména svých učitelů si však pamatuje, a to nejen těch dobrých, ale i těch horších. Je jen na Vás, učitelích, do které škatulky si Vás naše děti a vnoučata zařadí.
S učitelem Merenusem jsem se naposledy potkal někdy v období let 2006 - 2008 na ledečském náměstí. Zahajoval jsem tehdy s paní ředitelkou Laudátovou (kterou touto cestou zdravím) koncertní vystoupení ledečské ZUŠky a jakmile začala hudební produkce, snažil jsem se vmísit mezi publikum, abych si mohl v klidu jednotlivá vystoupení vyslechnout a vychutnat. Když jsem našel vhodné místečko, kde nebudu nikomu překážet a stínil, přistoupil ke mě malý plešatý stařičký pán, postavil se přede mě čelem, zdvihl oči ke mně nahoru a povídá:
"Hezky jsi mluvil, Slávku, moc hezky, mám z tebe radost. Ale ty mě, jak vidím, asi nepoznáváš?" pronesl s nesmělým úsměvem.
"Promiňte, ale opravdu nevím, kam Vás mám zařadit," omlouval jsem se provinile.
"Já jsem Merenus, tvůj učitel ze smrdovské základní školy," představil se dědík skromně.
"Pane učiteli!" zvolal jsem, "vždyť Vy jste vždy býval takový chlapák!" vyhrklo ze mě.
"Ano býval, ale ty si mě tak trochu přerostl," stále usměvavě a mile odpovídal Pan učitel.
V tom mě zavolali zpět k mikrofonu a já se Panu učiteli omluvil, že budu hned zpět. Nebylo to hned a Pan učitel se mi ztratil v davu stejně nenápadně, jako se objevil. To bylo naposled, co jsem se s ním měl možnost viděl a mluvit.
To velké písmeno P není překlep, Miroslav Merenus je pro mě i po téměř šedesáti letech Pan učitel. Bohužel už ale není na tomto světě. Odešel, tenkrát z ledečského náměstí a později i z pozemského života, aniž bych se s ním stačil rozloučit a poděkovat. A proto tak činím dnes, 3. září 2018, první školní den ročníku 2018/2019.
Pane učiteli, s láskou děkuji. -sv-
—————
