Valentýnský fejeton

Stejně jako v Čechách odmítáme přijmout Santa Clause a slavit Den díkuvzdání či Halloween, tak jsem do letoška odmítal slavit i Valentýna. Ne snad proto, že bych měl něco proti zamilovaným, ale z toho důvodu, že jsem to považoval za dalši importovaný emerikáánský nesmysl. Až dnes jsem se náhodou dozvěděl díky ČRo2 o tom, že valentýnská tradice má své kořeny v Čechách! To bylo pro mě překvapení takového významu, že tento fakt beru s radostí na vědomí a začínám ve svých 63 letech shánět valentýnský dárek pro svoji milou, anebo milou pro svůj valentýnský dárek? Snad jedno nebo druhé do neděle stihnu! Pořád lepší, než shánět létající soby, zubatou dýni nebo krocana. :-)

O jakou že tradici se jedná? 

Český král Karel IV. měl prý velice krásnou dceru Annu, kterou se rozhodl provdat za mladého anglického krále Richarda II. Z předem domluveného sňatku se stala láska na první pohled. Oba urození mladí lidé v sobě našli okamžitě zalíbení a v den svatby 20.1.1382 pak nevěsta Anna obdržela od předního tehdejšího básníka a trubadúra, jehož jméno neumím vyslovit, natož napsat, darem báseň Ptačí sněm, na kterém se ptáci vždy na svátek sv. Valentýna sejdou a vyhledávají sobě druha či družku. (Ten veršující trubadúr byl zřejmě asi něco jako náš dnešní Xindl X.) 

Z veršovaného valentýnského dárku pro českou Aničku pak v Anglii a později i ve Francii vznikla tradice svátku zamilovaných. V 18. a 19. století se pak v Evropě začala používat čákoláda, jako nejvhodnější trvanlivý artikl k obdarování a svádění žen a dívek, což si s úspěchem vyzkoušel i francouzský král Ludvík XIV. na Angelice, či německý básník Johann Wolfgang Goethe na Ulrice. Ten už tak ale, kozel starý, úspěšný nebyl. :-)  Do Ameriky se valentýnská tradice dostala až v 19. století a nyní se tam odsud vrací k nám do Čech. 

Tak jsem se řádně a překvapivě poučen rozhodl, že ten svátek zamilovaných vezmu na milost i já, Stanislav V., svobodný pán ze Štěpánova :-)    -sv-