Tonoucí se Vrby chytá

Na webových stránkách Havlíčkobrodského deníku jsem se dnes dočetl o cvičení profesionálních hasičů z Havlíčkobrodska, které bylo zaměřeno na nácvik záchrany tonoucího, pod kterým se proboří led. Cvičení se účastnili i hasiči z Ledče nad Sázavou. Měli možnost si zde vyzkoušet různé způsoby záchrany, mimo jiné i za pomocí žebříku a další metody záchrany.

Pod článkem byla umístěna tato fotografie, která mi připomněla situaci starou 53 let. Odehrála se v zimě roku 1963 na smrdovském rybníku u hřbitova.

O polední přestávce jsme si tehdy se spolužáky vyrazili na rybník zahrát hokej. Štěpánováci proti Smrdovu. Hokejky a brusle jsme si tenkrát přinesli sebou do školy, oblečeni jsme byli tak, jak jsme do školy přišli. Já s mladším bráchou Pepíkem jsme se dělili o jedny brusle, chvíli jeden bruslil a druhý jen běhal, nebo stál v brance a pak jsme se zase vystřídali. Hokejku jsme měli každý svoji. Byly to samorostky volšový.  Sám jsem si je vyrobil a ohobloval do podoby skutečné hokejky. Takovou samorostku jen tak nezlomíš. To dá rozum!

Urputné bitvy všeho druhu mezi námi kluky probíhaly po celý rok, tak i ta hokejová byla plná křiku, soubojů, hádek a zápalu. To vše umocňovala skutečnost, že jsme hráli před našimi spolužačkami a dalšími děvčaty ze vsi. Hlavně před Hankou, na kterou jsme si všichni mysleli. Zápas ze břehu sledovaly také dvě malé holky ze sousedství, které ještě ani nechodily do školy. 

V jednu chvíli nám puk doklouzal až na kraj rybníka, kde byl led příliš tenký a nikdo z nás, kluků starých 8 - 10 let, se neodvážil pro něj vypravit. Zkoušeli jsme se tam doplazit, házeli za pukem hokejky, vše marně. Jeden puk jsme předtím během zápasu utopili a jiný jsme už neměli. Smrdováci proto přemluvili tu menší z těch malých holek, aby nám pro puk došla ona, že jí led určitě udrží, když je jak tintítko. Neudržel.

Jakmile k němu opatrně doklouzala, led se pod ní probořil a holčina zmizela pod hladinou. Žádná velká hloubka tam sice nebyla, ale na utopení 6-ti leté holky by to stačilo. Na nic jsem tenkrát nečekal, protože jsem byl zrovna bez bruslí, oběhl rybník dokola a vydal se od břehu křehkým ledem se samorostkou v ruce, jako malý živý ledoborec za ní.  Studená voda mi dosahovala až ke hrudi. Brrr!! Podařilo se mi dorazit až k ní, zachytit jí a vytáhnout na břeh. Dýchala a byla při vědomí. Puk držela pevně v ruce, klepala se jak osika a drkotala zuby celá promrzlá. Spolužačky ji odvedli rychle domů a já upaloval do školy ke kamnům, kde jsem si rozvěsil svoje oblečení kolem kamen a při odpoledním vyučování seděl v lavici jen v mokrých trenýrkách, suchých přezuvkách a bundě, kterou jsem si naštěstí zapomněl v šatně. 

Po vyučování jsem na sebe naházel ještě vlhké oblečení a mazal pěšky 3 kilometry domů. Ani jsem to nijak neodmarodil a myslím, že jsem tenkrát ještě neuměl ani pořádně plavat. Stejně by mi to bylo v té ledové tříšti prd platný.

Jméno té malé  holky si již nepamatuji. Příjmení ano. Jelínková se jmenovala a nosila mi pak pár dní do školy jablko. Byla tak voprsklá, že přišla během vyučování do třídy, utřela si hřbetem ruky nudli, pozdravila, položila mi jablko na lavici, usmála se na mne, chyběly jí horní zuby, a zase odešla. 

Pamatuji si ale i jména dalších holek, kterým jsem v životě taky párkrát pomohl z bryndy. 

O těch až někdy příště :-)  -sv-