To byla buzerace

Když dnes čtu a slyším o současném korejském harašení a vyhrožování raketovými útoky, vybavují se mi vzpomínky na dobu před 43 lety, kdy jsem něco podobného slýchával denně na vlastní uši. U vojenské radiové stanice jsem tehdy po většinu roku 1974 odposlouchával fonický provoz západních armád za hranicemi s Německem. Ty tenkrát byly vyzbrojeny raketami Pershing a občas s nimi vyrazily k našim hranicim a hrály si na válku. A my jsme se je se sluchátky na uších a útočným bodákem u pasu snažili v němčině a angličtině odposlouchávat, zda to myslí vážně. 

Vojenská služba to však špatná nebyla. Rok nás na to školili v technických a jazykových znalostech a druhý rok jsme pak pěkně v teple a suchu u obrovských sovětských přijímačů s napisy a manuály v azbuce pátrali po fonickém provozu v námčině vojsk NATO mluvících anglicky a snažili se zachytit a lokalizovat i jejich pohyb. Na specializovaném pracovišti nás bylo několik desítek vojáků základní služby se specializací na němčinu, angličtinu, morseovku a taky několik desítek slovensky mluvících "furťáků", jak jsme tehdy říkali vojákům z povolání, kteří v patře nad námi dešifrovali námi zaznamenané zprávy. Z té doby znám nadávky, jako "Kokot drevený, plechom pobitý!" a další.

Fonický provoz totiž probíhal sice v němčině a angličtině, ve které se jen užívali běžné spojovací fráze jako: "Wie hören sie mich? = Jak mě slyšíte, jak mě slyšíte? Ich höre sie gut und deutlich = Slyším vás dobře a zřetelně, přepínám," a pak následovala vlastní zakódovaná zpráva v anglické hláskovačce dle vzoru: "Alfa, Bravo, Charley, Delta, Echo, Foxtrot, Golf, atd." Celý měsíc se většinou jednalo o běžné a pravidelné spojovací relace na stálých vysílacích frekvencích, na které jsme ve známý čas čekali, ale občas Němci taky vyhlásili ALARM a s Pershingy na autech si to hasili k našim hranicím. V tom okamžiku začali používat záložní "ostré" frekvence, které často měnili a my po nich museli pátrat. I ty záložní frekvence jsme však za roky sledování znali, tak to nebylo těžké naladit. Jen jednou za čas se nám ztratili a byli několik hodin mimo naše sledování, což znervózňovalo hlavně "furťáky". Bylo tomu tak za celé roky existence a sledování. Desítky vojáků a furťáků tak deset let marně pátralo, kde nepřátelská vojska s útočnými raketami jsou a co si sdělují.

Před těmi 43 lety jsem si jednu dubnovou noc řekl se svými kamarády ve službě, že se to pokusíme rozluštit. Z minulých záznamů jsem totiž vysledoval, že pořádkumilovní Němci se důsledně přelaďují z frekvence na frekvenci v číselném pořadí od nejnižžší po nejvyšší a pak se nám vždy ztratí. To znamená, že ta neznámá frekvence bude buď na začátku anebo na konci číselné řady. Stačilo si tam na ně v teple sledovacího pracovišt s útočným bodákem u pasu jen počíhat. Rozdělili jsme si tu noc mezi sebou jednotlivá vysílací pásma a když se nám Němci při bojovém cvičeni s Pershingy zase ztratili, začali jsme pátrat jen v těch nízkých a vysokých pásmech a za chvilku jsme je měli! To bylo slávy! Po letech nejistoty jsme konečně znali i tu sedmou záložní vysílací frekvenci. Furťáci se na mě chodili týden koukat, jako na Einsteina a hrdinu! To ještě nevěděli, že jednou dorostu do IQ foxteriéra! :-)

Byl jsem za to oceněn mimořádným volnem pro opuštění posádky, na které jsem mazácky nastoupil o půl dne dřív, než byl určený nástup, abych se vůbec dokázal ještě ten den dostat domů. Když jsem po půldením cestování přes půl republiky dorazil do rodného Štěpánova, čekal tam na mě telegram s textem:

 *VRATTE*SE*ZPET*VELITEL*STOP*

Objal jsem se s maminkou a vyrazil zpátky do Litoměřic. Tam mě hned na vrátnici zajistili a předvedli před velitele. Ten mně pro nedovolené opuštění posádky udělil trest 3 dni vězení po službě. Zbalil jsem si deku a šel do basy. Tam jsem se od dalších stejně ohodnocených "kolegů" dozvěděl, co se vlastně stalo.

Po mém předčasném pátečním odchodu z kasáren, který proběhl v klidu a bez problémů, se jeden bažant pokusil z kasáren utéct na popelářském voze. Hlídka na bráně ho zahlédla, jak visí vzádu na voze na stupátku, vyhlásila poplach a při nástupu všech vojáků se zjistilo, že nechybí jen ten bažant ale i další dva mazáci a na mě "kamarádi" ještě s gustem práskli, že jsem odjel dřív. Tenkrát to nebyl švec ale kovář. :-)

Tak při jednom hlášení nejprve povýšili desátníka Vrbu na četaře za rozšifrování systému záložních frekvencí a nalezení dosud neznámé vysílací frekvence a poté četaři Vrbovi udělili trest vězení tři dni po službě za nedovolené opuštění posádky. Jo, to byla legrace a buzerace, ale dnes již na ni vzpomínám s úsměvem a bylo by škoda, aby se na ni zapomnělo. Nejen harašení zbraněmi, ale i udávání existuje totiž od nepaměti. :-) -sv- 

Chlapi rádi vyprávějí o vojně, já tak zde činím teprve podruhé. Poprvé to bylo zde.