Setkání s Chartou

Ve své knihovně již 40 let uchovávám kopie dokumentů pořízených v mém rodišti a současném bydlišti na psacím stroji mého tatínka. Jsou z dob Charty 77 a dostal jsem se k nim v Praze, kde jsem po tříletém působení v konstrukčním oddělení ZPA Košíře a následné měsíční nezákonné pauze strávené s kamarády na horách, začal od 1. února 1977 pracovat v Železničním stavitelství jako vývojový pracovník. V té době samozřejmě neexistoval internet a vlastně nebyla pro obyčejného smrtelníka dostupná ani kopírka, tak se všechny zakázané dokumenty množily a získávaly přepisováním přes kopíráky. Ty se pak dál rozdávaly nejbližším přátelům, kteří je též na psacím stroji rozmnožili a poslali dál. Nejednalo se jenom o vlastní prohlášení Charty 77, ale též o vyjádření Havlova, Hejdánkova, Patočkova. Na mě nejvice zapůsobil v té době opis z knihy Alexandra Solženicyna Nežít ve lži, který již dnes na internetu nalézt lze.

Na internetu dnes naleznete i seznam všech 1883 signatářů Charty 77. Původní prohlášení obsahovalo jen 242 podpisů hlavních organizátorů, ale postupně se k nim přidávali další a další a je zajímavé, že se tam vedle filozofů, knězů, spisovatelů a disidentů objevují i podpisy dřevorubců, kominíka, číšníků, topičů, elektrikářů, dělníků. Ze současných aktivních politiků tam už naleznete snad jen senátora Františka Bublana, vystudovaného kněze. Pak taky dnes již politicky neaktivní Pitharta, Rumla, Palouše, Rychetského, Vondru, Jana Sokola, Václava Malého a taky třeba Martu Kubišovou nebo Danu Němcovou a další.

Přestože jsem ve svém zaměstnání spolupracoval s několika signatáři prohlášení Charty 77 a po vzájemném měsíčním oťukávání jsem si získal jejich důvěru, že mě s různými dokumenty seznámili a některé kopie i poskytli, tak moje jméno, ač tak blízko u zdroje, na seznamu signatářů nefiguruje. 

Bylo mi tehdy 24 let a loučil jsem se se svobodou, studentským stylem života a za pár měsíců i s Prahou. Byl jsem zamilovaný, v září 1977 se ženil a v březnu 1978 se nám v Praze narodila první dcera, kterou jsem před porodnicí v Londýnské vzal do náruče a ujížděl i s manželkou domů na Vysočinu. Musel jsem pro nás sehnat bydlení, zajistit si nové zaměstnání, abych holky uživil. To by s podpisem pod prohlášením Charty 77 nebylo možné. V Praze jsem bydlel v podnájmu, milá na ubytovně. S prohlášením jsem souhlasil a s výzvou Nežit ve lži také, lákalo mě to na barikády, ale .... to bych musel být sám, zodpovědný jen sám za sebe, neohrožovat ty, které mám rád. "Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal," řekla přece liška Malému princi. A tak to tehdy bylo s většinou z nás a režim na to hřešil.

I sám Patočka při jednom z výslechů odpověděl na otázku: "Když jste mluvčí, tak proč mlčíte?" takto: "Mlčení je taky jakýsi výraz."

To o něco starší kolega v Železničním stavitelství, Láďa Malý, byl odvážnější. Prohlášení Charty podepsal a zúčastnil se tehdy 16. března pohřbu profesora Jana Patočky na Břevnovském hřbitově v Praze, který zemřel jako mluvčí Charty 13 dní po svém snad 10-ti hodinovém výslechu, když se předtím jako mluvčí Charty 77 setkal s holandským ministrem zahraničí. 

Láďa nám všem v práci otevřeně druhý den vyprávěl, jak po celou dobu pohřbu nízko nad hřbitovem létala helikoptéra, na sousedním plochodrážním stadionu na Markétě tůrovali armádní závodníci svoje motorky, u vstupu na hřbitov každého kontrolovali a fotili estébáci, vytipované signatáře hned zatýkali, a přesto tam přišlo a do estébáckých ksichtů se odvážně dívalo stovky lidí. Koho to dnes zajímá, doporučuji mu zhlednout dokument ČT2 o  Patočkovi, případně si vyhledat další informace. 

Po napsání tohoto "fejetonu" jsem objevil rozhovor na ČT z roku 2007.

Jo a víte o čem že to prohlášení Charty 77 vlastně bylo? Vyzývalo odpovědná místa a úřady, aby dodržovaly lidská práva, konkrétně respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení, k čemuž se představitelé 30 států včetně ČSSR zavázali v roce 1975 podpisem helsinského protokolu! 

Trvalo dalších 15 let, než se podařilo naplnit poslední větu prohlášení Charty 77, aby "všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé", a to i díky Chartě 77. -sv-