Řeknu vám, co čtu

..ať víte, jaký sem.

 V současné době mám rozečtenou knihu Františka Nepila Střevíce z lýčí. Jedná se o útlou knížečku, kterou bych jindy přečetl jedním dechem. Ale tenhle skvost si já dávkuji po krátkých kapitolách. Vždycky jednu z nich si přečtu cestou autobusem do Ledče. Zpátky už ne, to bývala většinou už tma. Včera jsem se dočetl až na stránku 120, která je věnována poštovskému koni. Ten v kapitole Čí jsou to koníčky na ulici spatřil houpající se voňavé boky Evy Pecháčkové a vydal se za ní do trafiky!

Poštovskému koni naráz stoupl obsah adrenalinu v krvi a bez varování, bez ukázání, bez vyhození blinkru si to našněroval i s vozem ostře doleva za Evou! Shora jela tramvaj, zdola jela tramvaj, oba řidiči to zašlajfovali, až lítaly jiskry z kolejí a pasažáři do kabiny, auťákům skřípěly brzdy, tramvajákům i šoférům zuby a naráz bylo na ulici rámusu a hluku, jako kdyby se to nacvičovalo tři neděle napřed. Vy víte velice přesně, co všechno hulákali na toho vyděšeného pošťáka na kozlíku, ale ten jeho kozlík tu dopravu na moc dlouho nezablokoval. Nezůstal stát ani chviličku uprostřed ulice naštorc, nýbrž pokračoval dál až na chodník a do trafiky, kam zmizela Eva Pecháčková. 

Proč mě zrovna tento odstavec s jinak banální historkou tak zaujal? Vzpomněl jsem si při jeho čtení v autobuse někde u Číhoště na verše Milana Uhdeho, (mimo jiné autora Balady pro banditu) a později prvního porevolučního předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dnes už zapomenuté verše někdy z padesátých let, kterými tento fejeton zakončím, abyste věděli, jaký že to opravdu jsem. -sv-

Kůň v drogerii

Milan Uhde

Možná ho omrzelo tahávat svůj vůz, osud,

ohýbat hlavu,

býti živ z obroku,

který dává ušlapaná zem,

že vešel.

Možná ho zabolela ocel mezi zuby,

možná ho trápilo mít na uzdě i svá šílenství,

občasné divé cvaly za láskou,

že vešel.

Byliny v zásuvkách jak nasušené seno

vábí ho z výšky snem o nebi koníčků,

vane to odsud čistou vonnou stájí.

Rohožka u dveří,

měkká jak lesní cesta.

Svět bez opratí, bez bičů a křiku,

kroků podél ojí,

kde dívky v bílých pláštích 

léčí staré rány. 

Uviděli ho moudří nositelé

širokých správně nachýlených šíjí,

jak tam stál sirý a samoten.

Hnali ho od krámu

a dlouho se mu smáli.

A všichni koně v ulicích

hluboko, hlouběji hlavami pokývali.