Pověst o Barborce
12.09.2017 23:06
Dcera posledního ledečského hrnčíře Františka Serveise (1821 - 1898), který měl dílnu za domem č. 47 v Hrnčířích na okraji města Ledeč, se jednou z jara vypravila s nůší do nedaleké vsi Kožlí, na místo zvané Bábovka. Otci oznámila, že tam jde pro jemný plastický jíl a poprosila ho, aby jí z jílu na hrnčířském kruhu vytvořil nádobí do výbavy, jaké uměl jenom on, že by se ráda brzy vdávala. Ve skutečnosti se tam však vypravila na schůzku se svým milým.
Dívka se jmenovala Barborka a měla vskutku před svatbou. Slibili si lásku s mladým hrnčířem Břetislavem z nedalekého Kožlí, který se řemeslu vyučil právě u jejího otce. Břetislav se již v hrnčířském řemesle dobře vyznal a tak pomohl Barborce vyhledat ten nejjemnější jíl, zapůjčil jí i svůj trakářek a ona si naň naložila plnou nůši jílu a loučila se s Břetislavem, že již musí domů. Břetislav se na Barborku smutně podíval, ale hned nato se rozesmál. Barborka byla od jílu celá umazaná, na levé tváři měla hnědou čmouhu a patu na pravé noze měla také celou od jílu. Břetislav jí pomohl jíl očistit v nedalekém potůčku a očistěná místa na tváři a patě políbil. Poté jí trakářek s nůší dotlačil až na dohled k městu kousek nad PENNY market.
Dívka se dál vydala sama cestou podél lesa směrem k domovu. Na rozcestí nad městem u šeptouchovského lesa ji však zastihla prudká bouře a ona se i s nůší jílu ukryla pod rozkvetlou planou třešní, která tam na rozcestí v sousedství vysokých smrků stála. Do třešně však uhodil blesk a život mladé a krásné Barborky vyhasl. Blesk ji zasáhl do levé tváře prošel celým tělem a patou na pravé noze se svezl do země. Pod třešní ji nalezl až večer otec, když se vydal dceru hledat. Nemohl jí již nijak pomoci, než ji naložit na trakářek a i s nůší odvést domů a vypravit ji pohřeb.
Když se Břetislav dozvěděl, co se s Barborkou stalo, odešel z domova až do dalekých Rakous, kde se toulal krajem, živil jako čeledín a snažil zapomenout na tragickou událost.
Ledečtí hrnčíři usoudili, že za smrt Barborky mohou vysoké stromy v šeptouchovském lese, které blesky přitahovaly. Proto hustý les až na úpatí Šeptouchova postupně vykáceli na palivo do svých pecí a podél cesty vysázeli třešně a višně. Cestu z Ledče směrem na Kožlí pak nazvali na památku Františkovy dcery a taky trochu po těch stromech Barborka.
Mistr František se se smrtí jediné dcery jen těžko smiřoval. Stále na ni musel myslet, až se jednou rozhodl vymodelovat z jílu, který si Barborka vezla na trakářku v nůši domů, její sošku a tu si po vypálení na památku vystavil ve své dílně. Po čase se u sošky na levé tváři a patě pravé nohy objevila hnědá skvrna.
Břetislav se po letech navrátil zpět do Kožlí a po čase navštívil i svého mistra v Hrnčířích. V jeho dílně spatřil sochu krásné Barborky. Požádal starého mistra, aby mu daroval alespoň sochu, když mu osud nedopřál Barborku. Mistr František mu to slíbil za podmínky, že Břetislav z úspor, které si na cestách vysloužil, nechá u rozcestí nad Ledči, kde vyhasl život jeho milé, postavit kapličku, do které pak mistr František umístí sochu své Barborky.
A jak řekl, tak se také stalo. Za pár týdnů poté mistr František odešel na věčnost za svojí dcerou. Bylo mu 77 let. Dílnu již předtím odkázal právě svému žákovi. Břetislav však neměl v dílně stání, hrnčířský kruh opustil a nějaký čas se věnoval výrobě kachlů a kamnářství. Žil samotářským životem a nikdy se již neoženil.
Lidé ho však často vídali, jak v dešti a bouřce bloumá kolem kapličky s větévkou rozkvetlé třešně v rukou a čmouhou od jílu na levé tváři. Kam ho pak vítr zavál, už nikdo neví.
Kaplička na rozcestí tam však stojí dosud. Sochu Barborky si zřejmě Břetislav odnesl kamsi sebou, možná až do těch Rakous nebo jiné tramtárie. Cesta z města směrem na Kožlí dodnes nese jméno jeho jediné lásky Barborky a je stále cestou třešní, milenců a dnes i opilých řidičů. A když blesky občas za letních bouří bičují šeptouchovský kopec zůstavají po nich na obloze rezavé čmouhy. -sv-
Fotografie: 17.9.2017 syr Pavel
—————
