Plnou parou Vysočinou

Plnou parou Vysočinou - to byl název akce, kdy o víkendu 16. až 18. záři vyjížděl nostalgický osobní vlak, tažený parní lokomotivou "Skaličák", a to z domácí železniční stanice v Havlíčkově Brodě postupně do několika míst našeho kraje.

V pátek 16. září zavítal tento vlak také do stanice Leština u Světlé, s příjezdem v 15.45 hodin. Zde byl očekáván četným obecenstvem a zvláště dětmi, které tak mohly vidět na vlastní oči soupravu, kterou jsme my dříve běžně jezdívali. Pro ně je to až nepochopitelné, zvláště vagony s dřevěnými lavicemi, které moc pohodlného cestování nenabídly.

Parní lokomotiva z Českomoravské Kolben - Daněk, n.p. z roku 1948 tov.čís.2398

Nostalgická parní jízda "přivezla" do Leštiny nejen historický vlak, ale také nostalgické vzpomínky na léta 1964-1968, kdy jsem ze železniční stanice Leština u Světlé každé ráno v sedm hodin odjížděl směr Kolín do stanice Golčův Jeníkov do měšťanky - II. stupně základní školy. Vzpomínky nejen na dýchavičnou čudící mašinku, které jsme říkali čugála, ale také na "dřevěné" vagóny s plošinkou na konci vlaku, kde jsme jako kluci nejraději cestovali, vykuřovali, přelézali zábradlí, vozili se na nárazníku, plivali do vzduchu, močili na koleje či nakukovali na střechu. 

Z Jeníkova do Leštiny je značné převýšení tratě a hlavně nákladní vlaky tažené parní lokomotivou měly potíže toto převýšení zdolávat. Toho jsme jako kluci taky uměli využít.

Počkali jsme si po škole na náklaďák v lese za Jeníkovem a když jako poslední součást soupravy byl nízký a otevřený vagón, naházeli jsme tam nejprve školní tašky a postupně jeden po druhém naskákali na vagón a načerno ujížděli k domovu a hulákali jak na lesy. Vlastně hulákali bez toho jak, protože cesta z Jeníkova do Vlkanče vede lesem skoro celá, přes podmockou mezeru a Mastnou bábu u Kozohlod. V zatáčce za Kozohlody jsme však museli z vagónu seskákat, protože na nádraží ve Vlkanči už na nás většinou čekal rozlobený výpravčí.

Bohužel nemám z těch jízd před padesáti lety žádné selfíčko, abych se vám pochlubil, jak ujíždím na otevřeném vagóně zahalený v dýmu od lokomotivy nebo cigarety, čupřina vlasů vlaje ve větru a oči mi svítí lumpárnou.

Samozřejmě to nešlo vždy tak hladce, jednomu kamarádovi taška na vagónu taky ujela, podle adresy v žákovské knížce se však vrátila na stanici do Vlkanče a vyzvednout si ji museli přijít rodiče. To byl prů...(švih)! Druhému ji zase přejel protijedoucí vlak, když se spolužák taškou na jedoucí vagón netrefil. Rozřízl ji na půlky. Vysvětlujte to pak doma a ve škole! 

Ve Vlkanči jsme, my dva Leštináci (já a mladší brácha), pak stejně museli čekat na další osobní vlak, takže jsme vlastně nic neušetřili. Ani čas, ani peníze. Ale za ty zážitky to stálo, co říkáte? 

A pak se řekne nostalgické vzpomínky. :-) -sv-

Celý článek z Havlíčkobrodského deníku, který citujeme v úvodu, lze nalézt zde.