Pátek třináctého

Na druhý letošní pátek připadl nejen ustupující úplněk, ale také třináctka v kalendáři. Už jenom to datum samo o sobě bylo pro paraskavedekatriafobiotiky důvodem, aby raději vůbec nevycházeli z domu. Tím strašně dlouhým a nesrozumitelným slovem se totiž odborně označují lidé, kteří mají strach z pátků třináctého. Já se mezi ně nepočítám. A nejsem sám. Včera odpoledne, ačkoli byl pátek 13. ledna a ve 13. hodin bylo již u nás ve vsi nepříjemné náledí, které umocňoval i studený vítr, se dvacítka sousedů na půldruhou odpolední vypravila do smrdovského kostela na poslední rozloučení se štěpánovským tesařem Jardou Komžákem. V kostele se k nám připojilo dalších třicet smutečních hostů a po smuteční mši jsme všichni společně doprovodili průvodem za rakví Jardu až na hřbitov. Vesnický pohřeb se vším všudy, jak se sluší a patří. S rakví, katafalkem, věnci, smutečním vozem, knězem, živým zpěvem na kůru i na hřbitově. Naposledy jsem se takového pohřbu zúčastnil před 16 roky, kdy jsme se loučili s naším tatínkem. Tehdy jsem však pln zármutku nemohl sledovat celý ten pohřební rituál a dění kolem něj, jako včera. Nebudu ho zde dál popisovat ani nějak hodnotit. Bylo to důstojné rozloučení s člověkem. 

Když jsem se v kostele, v průvodu a na hřbitově rozhlédl v tom mrazivém počasí kolem sebe, v duchu jsem si sám pro sebe musel říct: Přišli, všichni dobří rodáci a starousedlíci přišli! Sousedi Pepík, Otta, Petr, Slávek, Karel, Pepek, Mirek, Milouš, starosta Karel, sousedky Marie, Milka, Jarka, Anička, Ivana a Pepíkova žena. Ty jsem jakžtakž zahalené do smutečních oděvů rozpoznal. Pak samozřejmě taky Jardovi nejbližší a známí z okolních obcí. 

Do noci se mi ta scéna, atmosféra a její obrazy honily hlavou, až jsem po půlnoci vstal a vypsal se z toho. Pokud tam nahoře někdo náš web sleduje, třeba Jardovi poví, že v pátek třináctého všichni dobří rodáci uctili jeho památku. -sv-