Pachatel se vrací

Jednou i dvakrát týdně vyrážím z chalupy do Ledče. Částečně na nákupy, částečně za rodinou, částečně také pro své zdraví, protože s tím je spojená trocha toho pohybu, co mi doktorka Terézia naordinovala. Z chalupy na autobus je to 20 minut chůze, od autobusu kopcem na sídliště vlastně taky. Spojuji tak příjemné s užitečným, nebo vlastně naopak užitečné s příjemným. Vždycky totiž přitom v Ledči potkám nějaké známé, kteří se zastaví na pár slov. Dost často to jsou i čtenáři tohoto webu, tak na něj taky zavedou řeč, či moji dobří známí nebo známí moji dcery. Z jejich úsměvů lze téměř vždy vyčíst, že rčení "Sejde z očí - sejde z mysli", tak úplně neplatí, Nezastírám, že z toho mívám radost, o kterou se s vámi chci teď i podělit.

Dnes jsem zrovna cestou ze sídliště potkal nad Kartáčovnou Jirku. Bylo již šero a Jirka v typickém kloboučku statečně šlapal do kopce ponořen do svých zajisté ušlechtilých myšlenek.

"Ahoj Jirko," oslovil jsem ho jako první. Zastavil se a vyjukaně zdvihl oči směrem ke mě.

"Jé, ahoj fousáči, já bych tě málem nepoznal," reagoval překvapeně.

"To já tebe jo, ty se totiž vůbec neměníš," odpověděl jsem.

"Ale právě, že měním, nějak se člověče zmenšuju, nezdá se ti?" zavtipkoval.

"No abych pravdu řek, zdá. A nejen u tebe, ale většinu mých starších kamarádů to taky potkalo. Mě zatím ne. Já si pořád držím svoji výšku od vojny 182 centimetrů a dost často v davu vyčuhuju," snažil jsem se být taky vtipný.

O půldruhé hlavy menší Jirka ke mě nahoru zvedl očí a povídá:

"To máš pravdu, seš pořád kus chlapa. A co vůbec teď děláš?"

"Jsem v důchodu a žiju na chalupě, sem do Ledče vyrážím jen občas za rodinou."

"A na politiku ses už vykašlal?"

 "Ne, sleduju ji, mám dokonce i svůj web a tam jim do toho kecám."

"To já jsem s tím přestal. Už ani na zastupitelstvo nechodím. Nemá to cenu. Oni mě stejně neposlouchaj. A web já žádnej nemám. A to je dobře. Já bych u toho pak seděl celej den. No protože, představ si .. nezdržuju tě?"

 "No, spěchám na autubus, ale pár slov ještě zvládnem."

"Tos měl říct hned, to radči utíkej, ahoj, rád jsem tě viděl."

"Já tebe taky, Jirko, ahoj, příště mi to dopovíš."

"Já už stejně zapomněl, co jsem to chtěl říct, ahoj."

Rozloučili jsme se a šli si po svým. Já z kopce a Jirka do kopce. Po pár metrech chůze na mě z druhého chodníku volá a mává rozesmátá a milá Eva: "Jé, ahoj Stando! :-)" Její úsměv zářil setmělou ulicí. To čerstvé mateřství ji sluší a svědčí, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem na pozdrav a mazal kolem Kartáčovny dál. Potřeboval jsem totiž ještě stihnout něco nakoupit. Máslo, chleba, kafe, pivo. No, však to znáte, co asi tak sám chlap potřebuje. :-)  

V Bille bylo plno. Připomnělo mi to situaci před sedmi lety, kdy jsme se tu taky takhle před vánocemi slavnostně houfovali a otevírali nový market BILLA. Stáli jsme do půlkruhu před prodejním pultem dnešních uzenin společně se zástupci investora, dodavatele, projektanta, načesaných prodavaček a téměř všech tehdejších zastupitelů. Chyběl snad jen jeden zelený stránský. O slovo se samozřejmě přihlásil taky Pavka. Připomněl všem svoje zásluhy na "mnohdy tvrdém, ale vždy férovém jednání", pak také na tom, že "dobré smlouvy dělají dobré přátele" a připomněl všem zúčastněným, že zde "předáváme veřejnosti k užívání slušné dílo za slušné peníze". :-) Zástupce investora pan Mráz na mě spiklenecky pomrkával, věděl své. Hlavně o tom, že kdyby se nám dvěma nepodařilo tenkrát přesvědčit Povodí, že jsou pádné důvody k přehodnocení rozsahu záplavového území, které bránilo v povolení parkoviště, tak žádná BILLA by tu dnes nestála. No nic. Lidská paměť bývá někdy velmi krátká a nebo spíš vyčůraná! :-)

S nákupním košíkem jsem kličkoval mezi regály a vzpomínal usilovně co mi doma chybí.

"Ahoj Stando, tak co? Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevy..kašleš, co?" zastavil mě s úsměvem Olda a jeho žena se hned přidala:

"Jéé, dobrý večer, pane Vrba, Vy teda píšete. Olda tím narážel na jeden Váš fejeton. My oba jsme na tom Vašem webu pořád. Nebýt Vás, tak jsme ani nevěděli, co bude s viaduktem. Snažila jsem se nalézt nějaké informace na městském webu, ale tam nic nebylo. Ani se tam nic nedá pořádně vyhledat. Ne abyste s tím přestal, pište dál," vychrlila ze sebe.

U pokladny byla fronta a pokladní vyvolávaly posily k pokladně číslo 3 a pak i na dvojku. Přejel jsem šikovně z pětky na trojku a šel ihned na řadu. Mladičká pokladní se na mě usmívala:

"Dobrý den, my na sebe máme dneska nějak štěstí! Čím jsem si to zasloužila?"

"Svým krásným úsměvem a mládím," odpopěděl jsem pohotově,

"No to mě teda těší. A pozdravujte Štěpánku, už jsem jí dlouho neviděla."

"Budu, já vždycky pozdravuju," usmíval jsem se na mladou pokladní a s přiblblým úsměvem od ucha k uchu vyjel s košíkem k východu z prodejny.

U lítaček jsem málem porazil nějakého rozjeveného dědka v montérkách. Úsměv mě hned opustil. Byl to Jarda.

"Dávej pozor! Málems mě porazil. Co tady vůbec děláš? Jdi už do pr..le! Zalez na chalupu a tam se vyrovnej s tím, že si překročil svý pravomoce, když si dělal starostu a podepisoval si všechno sám!"

"Jo podepisoval, protože jsem uměl psát, narozdíl od někoho jiného," přerušil jsem jeho láteření.

"To je teda ubohý. Ty ubožáku! Paroháči! Ty jednou shniješ za živa!" počastoval mě po svém.

"Ty seš, Jardo, vůl!" stihl jsem mu upřímně od srdce odpovědět ještě tváří v tvář. Na tu mou vrbovou se hned navrátil úsměv. Úsměv formátu "nad věcí".  Počastován šťavnatými nadávkami od bývalého "kamaráda" a vyzbrojen tím nadvěcným úsměvem a nezkaženou dobrou náladou jsem pak vyšel do listopadového večera. -sv-