Odpoledne s Kíšou

Do ledečské mateřské školy na Stínadlech jsem vodil nejen svoje děti na přelomu 80. let minulého století, v druhé polovině stejných 80. let a i na přelomu tisíciletí, takže když mě o víkendu požádala nejstarší dcera Renata, zda bych mohl v pondělí vyzvednout odpoledne její téměř čtyřletou dceru a moji vnučku Kíšu ze školky, byl jsem radostí bez sebe. Moje radost byla umocněna tím, že Kíša okupuje třídu Motýlků, šatnu Žabiček a na věšáku má Krávu. Třída Motýlků se navíc nachází v bývalém Petrklíči, kam jsem za svého starostování nastrkal "tolik" městských peněz, za které mohly být snad tři motokrosové závody! :-) No prostě, pachatel se opět vrací na místo činu. Taková situace mě vždy láká, baví a vzrušuje. 

Trochu jsem v areálu MŠ Stínadla sice bloudil, neboť na doporučení Ministerstva školství ČR používá spletitý areál nyní pouze jeden vchod, a abyste se dostali do vedlejšího přízemí, musíte nejdřív vystoupat do patra projít spojovacím krčkem napříč a zase sestoupit do přízemí a pak zpět zase naopak, ale při svém IQ foxteriéra a Kíšiných orientačních schopnostech jsme to zvládli. Celou dobu mě ale raději vedla za ruku. 

Chtěl jsem sice původně ještě navštívit paní ředitelku a jen tak si s ní po letech popovídat, ale bylo těsně před koncem provozní doby, tak jsem to raději odložil na příště.

Kíša mě ve třídě Motýlků uvítala jak Míreček z Básníků, vítězoslavným pokřikem. "To je moje dědečka!" a skočila mi do náruče, takže jsem se nemusel ani legitimovat, i když jsem tak pro pořádek raději učinil. Byl bych totiž velice nerad, kdyby mladou učitelku někdo udal, jak je v Perle Posázaví z dob temna zvykem.

Nasedli jsme na parkovišti do auta, Kíšu jsem upoutal na podsedák a vyrazili bez jakéhokoliv zdržování do Štěpánova. Cestou mi zabzučela SMS zpráva a při zastavení u lesa nad Hradcem jsem se dočetl, že se naše početná rodina v půl jedenácté rozrostla o další tříkilovou praneteř Nelu a tak jsme se ze Štěpánova hned vypravili do Zboží za moji sestrou Janou, čerstvou dvojnásobnou babičkou a učitelkou MŠ v důchodu. Kíša se jí představila: "Ty jsi moje teta a já jsem tvoje Kíša." :-) 

Ve Zboží Kíša absolvovala prohlídku celého hospodářství a seznámila se se slepicemi, s každou jednotlivě, kohoutem, kačenami, prasetem, králíky a kočkami. Byla z toho u vytržení. Švagr je navíc myslivec, tak jí ukázal svoje trofeje, vycpanou lišku, kunu, sovu, dravce, veverku. Moje hospodářství se sviní Vaňkem, králíkem Pů a psem Falcem se mohlo jít potom dát vycpat celé. I když jedno jedíné mufloní paroží v naší verandě Kíšu natolik fascinovalo, že jsem jí musel pečlivě a poctivě vysvětlit, co to je a jak jsem k tomu přišel. To bylo otázek! :-) Uvedu jen dvě z padesáti devíti: "Dědečku, čí to jsou parohy? Tvoje?"

Když jsem ji vedl přes náves k naší chalupě, potkali jsme cestou další švagrovou Jarku. Z dálky se už na nás usmívala a stačila jen říct: "To je celá máma!" Kíša hned vše uvedla na pravou míru slovy: "Maminka je v práci. Já jsem Kíša a to je moje dědečka!" :-) 

Mým hlavním úkolem během Kíšiný návštěvy bylo zkrotit psa Falca a zmírnit Kíšin strach ze psů. Jeden mnohem menší ji už u babičky stisknul. Nechal jsem Falca Kíšu nejdříve očuchat, ale držel jsem ho stále na distanc, aby ji nepovalil či nepoškrábal. Sice za ty roky, co ho mám, ještě nikomu neublížil a dnes odpoledne ani osiřelému kotěti, které se k nám z ničeho nic zatoulalo přes plot od sousedů. Falca jsem od něj odehnal, kotě jsme s Kíšou polapili do krabice od bot a odnesli na zahradu k sousedům.

Pak jsme si spolu usedli k lavici na zápraží nad krabici s černobílými fotkami z prehistorických dob. Ukázal jsem jí fotografii její maminky, když jí byly tak tři - čtyři roky, stejné fotky tety Léni a strejdy Páji. Nejvíc ji dostala již barevná fotografie ročního bratra Aróna. Pohladila ho prstíkem a hlesla: "Pomazlit."

Fotografie mladé babičky jakžtakž poznávala, ale moje fotografie zamlada odmítala. "Dědečku, ne, to nejsi ty. Ty jsi takový.." a kroužila rukou po celé své hlavičce - makovičce, jako by chtěla říct: "šedivý a chlupatý celej kolem dokola." :-)

Nad krabicí s fotografiemi nás zastihla v 20:28 hod. maminka Renata. Kíša vyrazila s pokřikem a úprkem k bránce až převrhla sklenici vody, naštěstí jen na sebe a ne na fotky. Ještě to by nám scházelo!  

Pár fotek jsem jí daroval na cestu k domovu, odkud mi za půl hodinky volala a fotky komentovala slovy, ze kterých jsem rozumněl tak každému třetímu. No nic, snad zase někdy příště si dáme repete. -sv-

Už ji slyším: "Dědečku, co je to letepe?"