Františkova novoročenka

Přišlo nám na Nový rok na redakční e-mail pod názvem Novoroční vycházka.

     Bylo krátce po poledni, kdy jsem se na chvíli zastavil a podíval se oknem do zahrádky. Je zima. Raději jsem si hned šel připravit horký čaj. Zapínám konvici. Náhle jsem uslyšel něco jako neznatelné zaťukání na dveře. Otvírám a rozhlížím se, až se octnu na dvorku a cosi mě přesto volá jít dál. Vyjdu brankou a za chvilku se octnu hned za humny. Vcházím do úvozové cesty směřující k nedalekému lesu. I na kraji lesa mě cosi volá jít dál. Tu je přede mnou hravý potůček s křišťálovou vodou, určitě s tou, kterou se v pohádkách probouzejí princezny. Hluboký les je dnes opuštěný a tichý. Na chvíli se zastavím a zaposlouchám se do té symfonie ticha. A tu pojednou jsem zase tím malým klukem, který se svým dědou šel do lesa na houby a zpátky domů místo nich přinesou ranec klestí. A tak jak se odvíjí klubko našeho času a dny našich životů odcházejí někam do nenávratna jako ztracené korálky z přetrženého babiččina růžence, cítíme hlouběji milostnost země a krajiny, kde jsme se narodili. Čím více přibývá roků na spirále našich osudů, tím více se ohlížíme zpět. Kam jinam než do časů našeho dětství a mládí.
      Vždycky znovu se ve vzpomínkách vracíme na místa, která byla kdysi naším rájem. Mnohokrát jsem slyšel, že Vysočina v malebném Posázaví nabírá dech. Je to asi pravda. Pestrobarevné mozaice se podobá její krajina. Každý kámen v tomto velkolepém obrazu, každý barevný odstín, má tu své místo. Zastavuji se a opět rozhlížím a tu pociťuji jakoby se mě dotýkala její minulost, její život v celé šíři, všednost i neobyčejné krásy....... Jdu dál. Po chvilce jsem na "Pohořilkách", za chvíli jsem u hájovny. Své kroky směřuji k Rymešovu mlýnu. Vzpomínky mě zavedou až k sousední vesnici, k Smrdovu-Sázavce, na nedaleký hřbitov, kde zapálím světélka vzpomínek na hrobech těch, kteří zde chodili přede mnou.
      Dnes už jsou všechna ta místa možná i změněná. Nezměnil je ani tak čas, jako spíše všechno přetvářející doba, chvat, spěch za něčím, především za dobrým bydlem ...... To všechno nedopřává mnoha lidem zaposlouchat se do hudby ticha, zahledět se do krás života a přírody..... To teprve ve zralém věku, po zápasech, domnělých vítězstvích i prohrách, si uvědomujeme, co pro nás znamená dětství, mládí a rodný kraj.
      Především už tu nejsou ti, kteří nás naším dětstvím a mládím provázeli - rodiče, ale v mém případě i děda, voják a tedy i pamětník Velké války, první světové, legionář, lidový filozof v tom nejlepším slova smyslu, člověk vysokých mravních zásad, s pochopením pro rozvernosti mládí, babička Anna, jeho žena - zůstala s holýma rukama s devíti dětmi sama, když její muž, děda, musel za císaře pána narukovat s čáslavským 21. pěším plukem na frontu, nejprve na Piavu, pak do Haliče, ....   a třeba i náš soused z mého útlého dětství, Josef Hurt - dědův kamarád, člověk s velkým smyslem pro humor ... Vzpomínám na pohnutý osud rodiny souseda Josefa Maliny, jejich Slávinku, jdoucí právě ze sousedního Smrdova z kostela v nádherných květovaných šatech, na které byla tolik pyšná, na Malečkovi, tvrdě se peroucí s osudem, stále se usmívající paní Vaněčkovou, mající pro každého dobré slovo, vzpomínám na předsedu Marečka, tu vidím Antonii Rokosovou, běžící po návsi od jednoho konce k druhému s nějakou zprávou, .....  Jiřku Mánkovou, vyzdobující sál místního hostince před posvícenskou tancovačkou nebo před uvedením "Maryši" místními ochotníky, Karlíka Poláčkového, projíždějícího se vesnicí na nové motorce, kovářku Urbanovou, hospodského Bartoně, tetičku Josefku Machátovou ........

    Na vás všechny se svými přednostmi i nedostatky, kteří jste se denně prali se svým osudem, nelze přece nikdy zapomenout....! Vy jste, řečeno slovy Karla Čapka, přece tou solí naší země!

František Nápravník, Vrbice