Návštěva Severního teritoria

13.05.2017 11:16

Na chvilku jsem se odmlčel, jelikož jsem se rozhodl navštívit severozápadní část Austrálie, kam vede z Alice Springs cesta (ne asfaltová) a musel jsem tedy vypnout GPS, kdy mne moje cestovní kancelář (Britz se znakem leguána) přísně zakázala jezdit po tkzv. červených, pískovcových cestách. Říkám si, ať taky něco užiju, jel jsem již tu jednu moji 160 km objíždku, karavan to vydržel, tak proč by to nevydržel ještě jednou, ale podstatně více,1200 km. Naplánoval jsem si to na 10 dní s tím, že si musím zajistit více benzínu a vody. Kanystry z umělé hmoty jsou tu zadarmo, vždy to někdo vyhodí na parkovišti, voda v nádrži karavanu asi 15 litrů a zbytek ve flaškách od rumu asi 15 litrů. Kdyby se zjistilo přes satelit, že jedu po této cestě delší dobu, tak by mi hned přišla asi varovná SMS.

Mají tady výbornej australskej rum Bundaberg, etiketa zobrazuje medvěda, láhev whisky je tu levnější, než rum. Ceny psát nebudu, jelikož ten náš přepočet je "hroznej". Jo, a s ledem a kousky melounu ve sklenici, po velké prašné cestě, mňam. Pak ještě k tomu měkkoučký steak kusu hovězího masa na "bárbekjů". To nemá chybu!

Musím se přiznat, že to maso bylo mockrát ještě čerstvé, když jsem jel okolo právě sraženè krávy, kdy přede mnou velký kamión nezabrzdil a já jsem jen z neporušené časti odřezal to, co jsem chtěl právě sníst. Jo, takhle jsem ochutnal i klokana a ovci. Ničeho jsem se nebál, stejně se během pár dní o to podělila další smečka orlů, krkavců, lišek a atd. Ve městech se za to platí, tady to spadne "z nebe".

Mým cílem bylo navštívit pár národních parků v tkzv. Severním teritoriu, podívat se do Velkého města Darwinu, zjistit, kde v přírodě žijí krokodýlové volně, vše vyfotit, udělat videa a zažít ten pocit volnosti, nikde nikdo.

První byl Kakadu Národní park zapsaný od roku 1981 na seznam Světového dědictví UNESCO. Je to oblast mokřin, 20 000 km² odlehlé tropické divočiny, kde teče obrovská řeka South Alligator River, pojmenoval ji jeden průzkumník kapitán Philip King, když si krokodýla spletl s aligátorem. Jsou tady velké monzunové děště v období leden až březen, kdy se řeka rozvodní do obrovské oblasti, která se stává naprosto nepřístupná, jen pro vrtulníky a letadla. V NP Kakadu žije snad všechno, např. 290 druhů ptáků, 74 druhů plazů, 68 druhů savců, 26 druhů žab, 10 000 druhů hmyzu a teď počátkem května i jeden Ledečák. :-) Seznam se neustále rozšiřuje, jak rostlin, tak zvířat. Např. krajta Oenpelli (byla objevena v roce 1977) se vyskytuje jenom zde. To vše jsem opsal z brožurek od infocentra.

Ale to nejzajímavější: tisíce Kakadu růžových vzlétají, když jsou vyrušené z jezírek. V bahně se ale vyhřívají obří slanovodní krokodýli (Salties), žije jich tady několik tisíc a koupání se nedoporučuje, vhodná místa ke koupání jsou pod vodopády, ta jsou označená pro návštěvníky. Taky jsem se v nich vykoupal a ten prach z cesty rozpustil v čisté vodě vodopádu.

Něco o těchto krokodýlech: jsou to největší plazi naší planety, tito "Salties" slanovodní dosahují průměrně délky 5 m a váhy 500 kg, Jsou z minulosti již uloveni i sedmimetroví s váhou až 1000 kg. Žijí právě v oblasti západní Austrálie, Severního teritória a Queenslandu (východní část Austrálie), tam se chci taky podívat. Tam právě na začátku dubna řádil cyklón, jeden z největších v poslední době, rodina mě psala předem, abych se tam nepohyboval. Krokodýl "Salties" byl viděn až ve 100 km vzdálenosti ve sladkých vodách ve vnitrozemí, kde žijí menší, sladkovodní "freshies", jsou méně nebezpeční. Salties leží ukrytý ve vodě, dokud se k němu oběť nepřiblíží a pomocí silného ocasu se odrazí, chytí kořist a ve vodě se s ní točí. Dokonce napadá oběti i na suchu, daleko od vody, kdy umí rychle krátce vyběhnout. Jde z toho hrůza, mám natočeně video, kdy jsem se dostal do jedné laguny, tropické buše, kde to řve kolem dokola, tisíce velkých netopýrů a já jsem si dovolil jednoho asi 4 až 5 m dlouhého krokodýla vyrušit z jeho "siesty" a pěkně se ohnal po hozeném dřevu a zmizel ve vodě. Aniž bych to tušil, že vedle mne u břehu v trávě ležel ve vodě další, který se také lekl asi 2 m ode mne. Já uskočil a moje crocs po mokrém bahně se mnou uklouzly a zapadl jsem do vody. Hned ven a pryč, než zjistí, že by tam byla potrava, ani nevím, kolik by se jich tam "sjelo" na krvavou hostinu. Víte všichni, jak crocsky kloužou. Video se zdařilo a hned jsem odcházel směr civilizace a co čert nechtěl, potkal jsem tam chlapa s dřevěnou nohou, měl berle a ukazoval na mě a na svou dřevěnou nohu. Pak na cedulku zákaz vstupu, kde byl krokodýl. Tak jsem to přežil a šel ke svému karavanu připravit si plán na příští den.

Jel jsem taky okolo největšího naleziště uranu na světě Ranger Uranium Mine, kde se těží od roku 1979 u městečka Jabiru. Společnost těží tento uran právě na území tohoto parku a vláda jim nařídila opět zdevastovanou půdu rekultivovat, až se celý kopec vytěží, musí být vše jako dřív vráceno parku. To je jak u nás na Rašovci, že? Park má ještě několik vzácností pro návštěvníky, před 20 000 lety se Australci sem do této nehostinné krajiny usadili a ve spoustě skalních jeskyň a stěnách jsou jejich díla - malby. Jsou jich prý tisíce. Do této doby bylo zmapováno asi 5000 míst. Většina z nich je ale pro turisty zakazána, kdy zdejší kmeny tyto malby považují za posvátnà místa, nebo jsou v tak nepřístupného terénu, že se tam nikdo nedostane.

Další park, který jsem navštívil, byl Litchfield Národní Park. Je menší a méně navštěvovanější, ale bez krokodýlů, mnoho vodopádů a jezírek. Pokoupal jsem se s jinými návštěvníky v tropických vedrech - lahůdka! Ale zde mě zaujala jiná zajímavost, milióny termitišt, různé stavby až několik metrů vysoké, oblé, placaté, tlusté, vystavěné z hlíny, která byla červená až do žluta, kdy se jede stovky km po silnici a po obou stranách jsou neustále nové a nové. Někde naprosto v buši jen travnaté, pak křovinaté a vysoké eucalypty okolo. Mám mnoho fotek a videí, které ukazují jejich stavby, ale všechny jsou to mistrovská díla, když se k nim přijde, tvrdé, slepené slinami termitů a vždy postavené tak, že chrání "dům" od jihu na sever. Když jsou vedra, důmyslným odvětráváním odvádí teplo nahoru, když svítí tropické slunce od východu na západ, termiti se schovají tam, kde je vždy chládek nebo teplo. U těch naprosto plochých staveb, je to vidět naprosto jih a sever. Taky mám fotky až 8 m vysokých termitišť. Oni nejsou blbí, že si staví své domy tak vysoké, donutí je k tomu vždy stav vody, který se zde mění a kdy napadne i několik metrů vody a termiti vylezou nahoru a tam mají své zásoby a přežiji až voda opadne. Ale z čeho jsou živí v té tropické oblasti, ty miliardy termitů, to tedy ví bůh. Dokonce vědci udělali pokus, zavřeli kolonii termitů do místnosti, změnili jim magnetické pole (což šlo v místnosti) a výstavba termitiště pokračovala opět jih a sever, takže oba póly země a magnetismus má vliv na všechno živé tady na Zemi. Když je venku vedro na slunci +50, tak uvnitř na severní straně mají snesitelných +30 stupňů. Kde berou vodu? Asi se musí vzduch cirkulující uvnitř na chladnějších stěnách tunelů vysrážet, hlavně v noci a odkapává do "nádob" připravených. Jsou to od přírody velice inteligentní tvorové,a obývají tady v Austrálii oblast 5krát větší, než naše republika. Jsou tu tak milióny let a přežívají dál a dál.

Do druhého parku jsem jel taky proto, že jsem dostal tip na majitele karavan parku, kterého jsem poznal ve Švýcarsku a on mě zase pozval k němu sem do Austrálie. Karavan park vlastní a já u něho sehnal menší asi 14 dní brigádu, za jídlo a ubytování zdarma. Pomůžu mu po sezóně s úpravou parku a úklidem po ještě současných turistech, dal svým zaměstnancům dovolenou a já se mu budu hodit. Uvidíme, třeba mně dá vydělat i nějaké peníze na benzín.

Jedu a pozoruju krajinu plných uschlých staletých i víceletých eucalyptů, nikdo je nekácí, jsou to obrovské suché sochy, samorosty. Později mně to došlo, proč to nikdo nekácí. Když jsem jeden takový našel v karavan parku a při pivě večer sdělil šéfovi, že ho zítra klidně pokácím. U nás doma jsem stromů pokácel tisíce, ale taky zasázel, ale ani jeden suchý eucalyptus. Ale o tom až za chvilku. Jedu, projíždím malou vesnicí Batchelor a najednou z okna karavanu vidím vpravo v parku malou stavbičku, modrobílou, něco jako Karlštejn, dám zpátečku, zastavím u toho parku a vidím, opravdu mini Karlštejn, už trochu zanedbaný, oprýskaný hrádeček. Přesná kopie našeho velkého. Čtu na desce, že v roce 1920 ho tady postavil jeden emigrant Čech, který se tady usadil, jmenoval se Havlík. V parčíku u cesty mu obec povolila toto postavit. Park po něm dostal i jméno, údržbu by to tedy potřebovalo jako sůl, opravit nápisy, střechy, omítku, jen park je posekaný, potom je možné ho uvidět z cesty. Nikde nikdo v tom vedru, ani pes Dingo nezaštěkal na cizince v parku.

Natankoval jsem podstatně dražší benzín v těchto končinách, odjel dál do dalšího městečka Wyndham, kde mě zase zlákalo zastavit se před obrovskou siluetou obrovského krokodýla. Všechno z betonu, aspoň 20 m dlouhého, výrazně zbarveného a vysokého aspoň 2 metry. Vylezl jsem na něj a nechal se vyfotit od chlápka, co vystoupil z naprosto červeného obrovského nákladního auta, co vozí červenou železnou rudu z 1000 km vzdáleného povrchového dolu a tady se stavil koupit něco k jídlu. Byl to Čech Jirka, co sem utekl někdy v 1970 a jezdí pro čínskou těžařskou firmu, co ten důl koupila na 100 let dopředu a vše zařídila, postavila 1000 km dálnici až k moři, tam vybudovala nákladní přístav a obrovské lodě dnem i nocí nakládají a odvážejí směr Čína. Tato železná ruda se těží opět povrchově, buldozerem odstraní pár metrů navátého písku a rypadla ihned nakládají do aut zeminu s 95% obsahem železné rudy. Lidé, co tu pracují, naprosto v divočině, mají veškeré zázemí jak na dole, tak ve velkém přístavu. Jak mne Jirka řekl, je zde jen proto, aby vydělal peníze a pak je investoval někde ve větším městě, kde by si vynahradil jen tu jednotvárnou práci řidiče obrovského nákladního kamiónu. Kolik peněz za rok vydělá, jsem se ze slušnosti neptal. Ale jedna jízda z dolu do přístavu je 1000 km a jede to 6 hodin, tam si odpočine a jede zpět prázdný 4 hodiny. Takže si spočítejte, jeho rychlost. Totálně rovná asfaltka to umožňuje.

V této zajímavé západní části Austrálie, Western Austrália, v buši rostou obrovské stromy s názvem Baobab, jsou staré tisíce let a mnohé z nich jsou uvnitř úplně duté, lidé je využívají jako obydlí a dokonce jsem vyfotil jeden tak obrovský, že byl využíván jako místní vězení. Kam se vešlo až 20 chlapů, k sobě přikovaných železnými okovy. Toť praví fotka a historie. Tito otroci museli těžce pracovat, ale hlavně se museli potápět do lagun u moře, kde lovili z dosti velké hloubky perly. Hodně jich při této práci zahynulo, místní hrbitov a náhrobky o tom vypovídají. Byla to doba perel, nejprofesionálnější lovci perel tady v té době byli Japonci, hlavně mladé dívky. Pod vodou prý vydržely až 7 minut i více. Dnes tento boom perel připomínají jen opravdu velké hrbitovy těch, co tuto práci zaplatili svým životem.

Další zajímavost mé cesty byla zátoka Monkey Mia, se slavnou pláží, u níž si s lidmi hrají delfíni. Je z toho atrakce, velký karavan park a každé ráno davy turistů si při krmení těchto savců mohou pohladit několik delfínů, kteří jsou skoro až na pláži. Taky jsem si je hladil a natočil na video. Krásný zážitek! Když pak vidíte ty inteligentní přátelské tvory odplavat do hlubin Indického oceánu, neznámo kam. Až mystické chvilky s nimi. Další postřehy z této cesty příště, kdy jsem zapadl s karavanem do duny písku u moře, opět v zakázaném místě, jen pro terénní auta s pohonem na čtyři kola.

Karel Kuchtiak On the Road odesláno z iPadu dne 13. 5. 2017 v 8:46:06

—————

Zpět

Návštěva Severního teritoria

Kontakt