K čemu jsou holky

02.02.2017 00:02

V současné čítance pro druhý ročník základní školy lze nalézt i roztomilou a výchovně zaměřenou básničku Maminka od Jiřího Žáčka.

Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí udělal radost.

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Čítanka si však našla i dospělé a přemoudřelé čtenáře a hlavně taky feministické čtenářky, které ta básnička pohoršuje, a je tu nebývalý genderový problém. Jedním z kritiků této básničky je i režisér Vít Klusák, který na svém FB profilu zveřejnil toto:

K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)

To rozum nebere!?

Dokázal bych vyhledat i odkazy na vyjádření dalších kritiků či kritiček, ale to bych zbytečně plýtval časem a místem na tomto webu. Vzpomínky na svoji maminku má v sobě každý z nás. Jsem přesvědčen, že většina takové vzpomínky, o jakých píše pan Jiří Žáček. Toho, kdo takové vzpomínky nemá, lituji.

Moje maminka přivedla na svět devět dětí. Jedno zemřelo jako maličké po pár měsících života. Z těch zbylých osmi je pět holek a ty všechny se staly a jsou stále těmi "žáčkovými" maminkami, většina z nich již i babičkami. Všichni jsme se jí narodili doma, až s posledním novorozencem musela být ještě převezena do nově otevřené ledečské porodnice v ulici 28. října, kde si je zaregistrovali, zkontrolovali a druhý den je propustili domů.

Hezky o tom vždycky rád a s úsměvem vyprávěl náš tatínek:

"Anička za mnou přišla na pole a řekla: Mílo, už je to tady. Jdu se domů připravit na porod a ty dojeď do Smrdova pro porodní bábu. Tak jsem všeho nechal, odvedl koně do stáje, šel do stodoly vytlačit motorku a když jsem na ní za vraty nasedal, tak na mě ještě volala z okna: A řekni jí, že je to holka!"

Maminka se dožila 75 let, 23 vnoučat a 5 pravnoučat. Přesně tak, jak píše Žáček, se pěkně usmívala, dokázala pohladit a moje sestry to po ní všechny zdědily. Všechny pak dokázaly vystudovat, uplatnit se ve svém oboru a nestrávily svůj život jenom u plotny, ale také ne prázdným feministickým tlacháním.

Naše maminka se jmenovala Anna Vrbová, rozená Matěnová na hájence ve Chlumu u Lučice (31.3.1922 - 7.7.1997) a za svoji roli ženy a matky byla oceněna láskou a úctou celé naší rodiny a společností pak někdy počátkem 60.let i čestným odznakem Mateřství I.stupně, kterému se taky můžete někdo vysmívat, ale to, prosím, až potom, co přivedete na svět devět dětí a vychováte s úsměvem a pohlazením alespoň osm z nich. -sv-

Až po zveřejnění tohoto článku jsem objevil vyjádření jiné maminky:

„Všechny bych ráda požádala, aby měli úctu vůči zázraku početí. Vždyť je mnoho lidí, kteří děti mít nemohou, spousta maminek potratí, nebo se jim narodí nemocné děti. Dát nový život, to je proto opravdu zázrak. Když někdo zemře, zapalujeme za něj svíčku a uctíváme ho. Pro narození to neplatí? Současný svět má převrácené hodnoty. Jako by početí nebylo něco tak posvátného,"

říká jasně Veronika Žilková, matka pěti (sedmi) dětí.

—————

Zpět

K čemu jsou holky

Kontakt