Jeskyně Na Hůrce

Reguiem za jeskyni Na Hůrce v Ledči nad Sázavou

V roce 1964 v rámci přípravných prací pro projekt přehradní nádrže Švihov na Želivce byly Krasovou sekcí Společnosti Národního muzea v Praze prozkoumány jeskyně v Ledči nad Sázavou a okolí. Bylo nutno zjistit, zda zdejší vápencové čočky nejsou propojeny a nehrozí-li po zvednutí hladiny Želivky únik vody krasovými puklinami do Sázavy. Geologické a geomorfologické poměry studovali Ferry Skřivánek a Franta Králík. Já, tehdy ještě student Přírodovědecké fakulty, jsem společně s kolegou, Petrem Jirotkou, zdejší jeskyně mapoval. V Ledči nad Sázavou jsem strávil několik týdnů. Prvním objektem mapování v měřítku 1:50 byla jeskyně nalézající se blízko středu města na malé morfologicky vystupující loučce, v nadmořské výšce 381,3 m, podle místního označení byla i jeskyně nazvána Na Hůrce.

V novinách Cesta Vysočiny jsem na začátku léta 1964 napsal: „Teoretickou částí výzkumného úkolu je zjistit, jak ve zdejší oblasti, kde jsou vápence jen málo rozpustné, jeskyně vznikly. Na tuto otázku je již možné částečně odpovědět. Výzkum jeskyně Na Hůrce je již ukončen. Jeskyně je zmapována, jsou z ní odebrány vzorky a je i fotograficky zdokumentována. Tato jeskyně vznikla na puklinách v krystalickém vápenci. Dešťovou vodou, obsahující kysličník uhličitý z ovzduší, byla vápencová masa narušena. Potom došlo ke druhé fázi vývoje. Voda, prosakující ze Sázavy, odnášela rozrušený materiál puklinami a tak vznikaly první dutiny."

Úmyslně vzpomínám na tuto jeskyni a na tento novinový článek napsaný v přestávce mezi mapováním. Jde totiž o vzpomínku na první setkání se zdejším městem a jeskyněmi. Podrobná zpráva o jeskyních vyšla v Československém krasu 1966 (F. Králík, F. Skřivánek a I. Turnovec: Výzkum krasových jevů mezi Ledči a Kožlím v Českomoravské vrchovině, str. 51-62).

Náš průzkum ale nebyl první. 135 m dlouhá a až 4m vysoká chodba byla v letech 1928 až 1932 vyklizena a zpřístupněna. Bylo zde dokonce elektrické osvětlení.

Jeskyni Na Hůrce jsem znovu viděl někdy v letech 1970-71, sloužila tehdy jako skládka odpadků a nebylo možno tomu zabránit. V dubnu 1998 jsem se v Ledči zastavil, abych se podíval, v jakém stavu zdejší jeskyně jsou. Pochopitelně jsem si chtěl vyfotografovat jeskyni Na Hůrce pro připravovanou výstavu v jílovském muzeu. Jeskyni jsem ale nenašel.

Stejně jako lidé žijí svůj život i jeskyně. Postupně se rodí a pak pomalu stárnou a někdy i umírají. Pokud jsou jeskyně objeveny během těžby, a těžbou jsou později zničeny, má to svou logiku, i když je to škoda. Některé jeskyně ale ani příliš nepřekáží lidské rozpínavosti a jejich konec se pak dá přirovnat k zabití. Jeskyně Na Hůrce je toho příkladem. Za první republiky byla zpřístupněna a byla atrakcí města. Po válce již jen chátrala a protože se nenašel žádný nadšenec, který by se o ni dokázal postarat a ochránit ji, nakonec byla zasypána.

Byla zcela zasypána a terén byl parkově upraven, takže po ní není v terénu ani památka. Navštívil jsem městský úřad a snažil se tam dovědět podrobnosti. Důvodem bylo údajně zajištění bezpečnosti. V blízkosti jeskyně je internát místního podniku Kovofiniš a učňové prý utrpěli při prolízání drobné úrazy. Osobně se domnívám, že hlavním důvodem bylo, že jeskyně sloužila jako černá skládka. Ani od pamětníků, ani od pracovníků jsem se ale nedověděl, kdy k zasypání jeskyně došlo. Je logické, že se k tomu nechce nikdo hlásit. Jediná písemná zpráva o tom, že je jeskyně zasypána, je v turistickém průvodci Ledeč nad Sázavou a okolí, který sepsal František Pleva v roce 1991. Podle pracovníků městského úřadu muselo dojít k zasypání jeskyně někdy v letech 1975-80.

Bývala tedy kdysi jeskyně Na Hůrce a dnes už není, čest její památce. Do Katalogu jeskyní, který sestavila Česká speleogická společnost, je nutno k číslu K123 55 01 J0002, které jeskyni Na Hůrce identifikuje, doplnit poznámku:  jeskyně je mrtvá a byla pohřbena neznámo kdy a neznámo kterým úředníkem města Ledeč nad Sázavou ve druhé polovině sedmdesátých nebo první polovině osmdesátých let.

Ivan Turnovec, ZO 1-07 Krasová sekce

V další verzi publikované zde, končí tento článek větou: