Fejeton o ...

"Řekni nějaké slovo, a já ti o něm napíši fejeton," vyzval jsem včera dceru. 

Šibalsky se na mě usmála a řekla: "Hovno" :-) 

"No to sis nemohla vybrat nějaké voňavější? Ale budiž, jak je libo," pustil jsem se okamžitě do psaní:

Když jsem svoji poslední dcerku jako malou holku nosil na koni z ulice Na Sibiři kopcem nahoru do školky na Stínadlech, to jí ještě nebyly ani tři roky, stále mi něco za krkem zpívala anebo si něco žvatlala. Chodila do školky ráda, nebo tedy chodila?, nosila se na koni. Tak to žvatlání neznamenalo žádné nadávky, či protesty. Nevěnoval jsem tomu proto vůbec žádnou pozornost. Až jednou jsem se do jejího žvatlání trochu více zaposlouchal a uslyšel:

"Hovno, vajgl, hovno, vajgl."

"Co to říkáš, Štěpánko, jaký vajgl, jaké hovno?" zeptal jsem se malé dcerky. 

"No koukej, tati, tady vajgl, tam hovno," ukázala prstíkem na chodník.

A měla pravdu. Dlažba chodníku byla posetá vajgly a občas i psími exkrementy.

"No máš pravdu. A ty je počítáš? Hlavně tak nemluv ve školce," nabádal jsem jí.

Po příchodu do školky jsem se ale s tím počítáním pochlubil paní učitelce sám.

"Jo, copak naše Štěpánka, ta toho napovídá," smála se učitelka. 

"Co třeba, to by mě teda zajímalo?" loudil jsem po učitelce další informace.

"Tak třeba tuhle nám tady vyprávěla hezký příběh. Jak to bylo, počkejte, asi takhle:

´Šla jsem si doma do koupelny umýt ručičky a z ložnice slyším nějaké vzdychání. Podívala jsem se tam dírkovou kličkou a co nevidím, tatínek seděl na mamince a vyndával jí klíště.´:-)"

Prostě, kdo se moc ptá, moc se dozví, že?  -sv-

Fotografie z 28.2.1999