Fejeton o žížalách

Stál jsem na prahu mezi dveřmi, jako pan Kemr v roli dědy Komárka a koukal na dvorek, jak prší. Pes Falco stál vedle mých nohou  a taky se mu do deště nechtělo.

 „Prší a prší," konstatoval jsem trochu slušněji než děda Komárek a se znalostí přísloví Duben, ještě tam budem, jsem se chystal zavřít dveře a jít zpátky ke kamnům. Falco se ale rozběhl do deště po kamenném zápraží, po pár metrech se zastavil a začal tam cosi očuchávat.

„Co to tam máš?" vyšel jsem v sandálech za ním, „ale, Falco, to je žížala, ta ti nebude chutnat, nech ji být a jdem domů, do sucha, tam ti dám nějakou lepší mňamku." Falco poslechl a zaběhl do chalupy. Já se šoural za ním a překračoval další žížaly, které u nás na zápraží měly asi to dopoledne sraz nebo vlastně slez.  

V chalupě z rádia zrovna jako na zavolanou promlouval pan Rosák o dešťovkách, tedy žížalách, které prý za deště vylézají ze země z jednoho prostého důvodu, aby se ve svých chodbičkách těsně pod povrchem neutopily. „Ahá, co já se ještě všechno na stará kolena nedozvím?" Tak proto, to jsem nevěděl, ani o tom nikdy nepřemýšlel, bral jsem to jako fakt, že po dešti vylézají žížaly na povrch. Proč tomu tak je, po tom jsem nikdy nepátral.

Co jsme se jich jako kluci nasbírali! Soutěžili jsme, kdo nejde nevětší. Používali jsme je pak hlavně jako návnadu při chytání ryb v říčce Sázavce. Tam jsme si je nosili ve sklenici s víčkem, to jsme poctivě hřebíkem propichovali, aby se nám žížaly neudusily. No vida, nebylo to zbytečné?  To taky budu muset ještě prozkoumat. Žížaly jsme také s oblibou házeli slepicím a sledovali, jak je slepice s gustem na jeden zátah sezobla. Nebo jsme s nimi škádlili holky, kterým jsme je dávali do vlasů či za krk.  Tím taky myslím žížaly, ne ty slepice. To bylo křiku!

Nejsilnější zážitek se žížalou jsem však zaznamenal až později ve věku dospěláka. To jsme tenkrát na svatou Annu zavítali na návštěvu u nás ve vsi k mé nejstarší sestře Aničce, kam přijela také naše další sestra Máša z Prahy i s dětmi. Takoví ti "naši Pražáci", jak říkal Na chalupě u lesa děda Komárek. Seděli jsme v červenci všichni společně v kuchyni u otevřeného okna a naše děti si hrály venku pod oknem na dvorku. Většinou samí kluci, akorát já jsem tam měl dvě malé dcerky.  Jedna z nich za mnou po chvilce přiběhla, oči navrch hlavy: „Tati, tati pojď se na to podívat!"

Vyšel jsem na zápraží a tam starší synovci ze vsi klečeli na pražském Robinovi, dva ho ležícího přidržovali na zádech a třetí Ríša na nim klečel a jednou rukou mu otvíral pusu a druhou do ní spouštěl obrovskou žížalu. Robin sebou divoce mrskal, ošklíbal se a křičel: „Když já ty žížaly tak nerad!"  a Ríša mu ji tam spouštěl se slovy: „Nekecej, víš, kolik jsem jich já takových už sněd!"

„Falco, slyšíš, tak i ty žížaly má někdo rád." -sv-

Taky mám jeden zážitek: Takto plné dlaně žížal jsem jako 4letá přinesla taťkovi, aby mi je pohlídal. Poradil mi, ať je vysypu do důlku v zemi a ten pak zahrabu. On že na ně dá pozor. Když jsem se za chvíli vrátila, žížaly byly fuč! Rozplakala jsem se a kamarád Pája konstatoval: "Asi se vsákly. Nebreč, nasbírám ti nový."  To byl gentleman! Štěpánka