Fejeton o kamnech

V kamench praská, dědek každou chvíli, zvadlé ruce sobě zahřívá...

napadají mě dost často Nerudovy verše z Dědovy mísy, když zatápím po ránu v kamnech. Vnitřní hlas mi však na to hned říká:

"Co si stěžuješ! Dobrovolně si vyměnil teploučko a smrádek sídlištního bytu za čerstvý vzduch na chaloupce, tak tady nefňukej!"

"Vždyť já si vůbec nestěžuji a nefňukám. Ani bych po roce už nic zpátky měnit nechtěl. Sem patřím a tady jsem se zase našel a na studený odchov jsem byl vždycky zvyklý. Ale snad jen by ta krbová kamna přeci jen mohla dostat občas rozum a nebýt tak hladová! Kdo je má furt krmit!? Pořád přikládat!" odpovídám si v duchu. 

Ale dneska je vytrestám! Nechám je pořádně vychladnout a vyhládnout. Venku svítí slunce, vane docela příjemný vítr a já si se psem Falcem vyrazím po obědě ven do polí k Radinovu. Během hodinky se oba pěkně jihovýchodně vyvětráme a kamna ať si vychladle hladoví. Ať si pak více váží toho, když jim dám něco suchého a křupavého na zub, vlastně na rošt.

Až se vrátím, tak rošt nejprve důkladně vyčistím, vychladlý popel vysypu do popelnice, z venku přinesu suché chrastí, na něj dám dvě tři menší štěpinky, přidám pod chrastí kousíček PePa, škrtnu zápalkou a je to! Už si zase krásně plápolají!

Jakmile se navečer setmí, bude oheň z kamen osvětlovat seknici, plameny pableskovat po prosklené knihovně a já na klávesnici začnu vyťukávat verše, které mě v polích napadly:

Moje kamna mají

 nechuť k zahoření,

večer plápolají,

ráno teplo není!

 

Večer slušně hřály,

oheň si v nich praskal,

plameny šlehaly

jako vatry ze skal.

 

Nyní k ránu studí,

tma v nich černá vládne,

chladem svým mě budí,

rtuť nizoučko spadne.

 

Dohořely asi.

To se někdy stává.

Vyhořely asi,

jak ta moje kráva! :-)

 

Asi něco tají?

Já

mám však podezření

Že

moje kamna mají

SYNDROM VYHOŘENÍ

-sv-