Dobré skutky a úsměvy

Nedávno jsem cestoval autobusem v půl šesté večer z Ledče do Štěpánova. Je to přímý spoj, trvá sice třičtvrtě hodiny, ale doveze vás až na náves mé rodné vísky. Na ledečském autobusovém nádraží jsme na něj čekali pouze dva. Já a malý, asi tak sedmiletý, klučina se školním batůžkem na zádech. Když autobus dorazil k nástupišti, klučina se do autobusu nijak nehrnul. Já už dávno seděl v autobuse a on postával před otevřenými dveřmi u řidiče s mobilem u ucha. Konečně se odhodlal vystoupit na první schod a řidič se ho otázal: „Tak kam to bude?"

„Já, já, já potřebuju do Nezdína, ale nemám dost peněz na lístek. Volám mamince, aby mi nějaké přivezla. Můžete, prosím, na ní chvíli počkat?" zeptal se roztomile.

„To teda nemůžu, už jsem měl dávno vyrazit. Jestli nemáš peníze, tak nikam jet nemůžeš," odbyl ho řidič.

„Kolik stojí ten lístek?" zeptal jsem se řidiče, „já mu to zaplatím." Vytáhl jsem z kapsy destikorunu a zamířil k řidiči.

„To nebude třeba," mávl řidič rukou viditelně zahanbený, „a ty si nastup, posaď se a jedem."

Na křižovatce u Nezdína si klučina vystoupil, maminka, která ho tam čekala s kočárkem, se běžela řidiče pozeptat, co je dlužná.

„Nic, to nestojí ani za řeč," řekl s úsměvem řidič a úsměv na tváři mu ve zpětném zrcátku zářil až na další křižovatku u Číhoště.

To já jsem se určitě usmíval pod vousy, jak blbec, celý zbytek cesty.

Tato úsměvná historka totiž u mě vyvolala vzpomínku na obdobnou situaci, která se odehrála před 40-ti lety v rychlíku Praha hl.n. – Martin některý zářijový pátek. Cestovali jsme tehdy s moji milou po pracovním týdnu na víkend domů na Vysočinu. Přišli jsme k vlaku na poslední chvíli a museli proto postávat v přeplněné uličce u okna. Ani nám to moc nevadilo. Měli jsme si co povídat, v uličce nám na to připadalo větší soukromí než v kupé a na příští zastávce v Kolíně jsme stejně přestupovali. A bylo nám tehdy 20 :-)

Ihned po rozjezdu vlaku vešel do našeho vagónu průvodčí, starší nerudný pán, a začal bez zbytečných slov kontrolovat lístky.  Chvíli mu trvalo, než dorazil uličkou až na druhý konec vagónu, kde postával vysokánský mladík s taškou nedbale přehozenou přes rameno. Průvodčí ho požádal o lístek a mladík mu předložil měsíční žákovskou průkazku.   

„Co to má znamenat? Tohle ti v rychlíku 1. třídy neplatí, tady musíš mít jízdenku s rychlíkovým příplatkem! To ti ještě nikdo neřekl? Kam vůbec jedeš?"

„Idem domov, na Žilina, čaká ma tam otecko,"  vysoukal ze sebe vyděšeně mladík.

„No to ti budu muset vystavit doplatkovou jízdenku, bude to stát 97 korun. Máš na zaplacení?"

„Nie."

„Tak tě nechám vysadit v Kolíně a předám tě osožákům. Ti si to s tebou už vyřídí. Kolín je příští zastávka, zůstaň tady, já si za chvíli pro tebe přijdu," zakončil kontrolu lístku průvodčí a odešel do dalšího vagónu.

Mladík zůstal stát jako opařený, oči plné slz a bezradně čučel do prázdna u dveří. Přistoupil jsem k němu a nabídl mu pomoc. Vyzvěděl jsem, že je mu teprve 14 let, i když vypadal na 20, že se jmenuje Igor Jung a studuje prvním měsíc na nějaké pražské střední škole. Pochází ze Žiliny, kam by měl dorazit pár minut před půlnocí. Otec tam na něho bude čekat. Neví, co má teď dělat. Snad mu prý ti osožáci nějak pomohou.

Znal jsem dobře z vlastní zkušenosti, jak tehdejší ozbrojená ochrana železnice umí pomáhat, jak k tomu dokáže velice ráda použít donucovacích prostředků. To bych mu teda nepřál zažít. Taky jsem si dokázal domyslet, že mu v Kolíně ujedou všechny spoje a otecko v Žilině zešedíví strachy o syna.

Nabídl jsem proto, že tu doplatkovou jízdenku zaplatím, předal jsem mu svoji adresu, aby mi měl ty peníze kam vrátit.

Vyrazil jsem pak za průvodčím do vedlejšího vagónu, požádal jsem ho, aby čtrnáctiletému Igorovi vystavil jízdenku do Žiliny, že jí za něho zaplatím.

„Vy ho znáte?" zeptal se mě překvapený průvodčí.

„Ne, neznám, ale je mi ho prostě líto," odpověděl jsem mu.

„A to si myslíte, že Vám to vrátí? Takovej chuligán! No, jak chcete, já bych ho teda šoupnul osožákům, ty by se s ním nemazlili."

Doplatkovou jízdenku, ne zrovna ochotně, ale přece, vystavil, já mu ji zaplatil včetně doplatku a předal Igorovi. Ten mi dojatě děkoval a sliboval, že mi to dozajista vrátí.

Svůj slib dodržel, koncem příštího týdne mi přišly ze Slovenska peníze, tenkrát československé, bohužel jen za rychlíkový příplatek a doplatek. Otecko zřejmě usoudil, že jízdné měl jeho syn předplacené žákovskou jízdenkou. Ale to mi bylo tenkrát celkem jedno. Stačilo mi, že moje milá na mě s obdivem a  úsměvem až do Kolína vzhlížela. 

Jak mi nedávno prozradila, dodneška si to pomatuje :-)  -sv-