Dnes má svátek Ivana

První dubnovou neděli chvíli před půlnocí dostal náš pes Falco žízeň. Vypil všechnu vodu a pak s prázdnou miskou šoupal po dlažbě v kuchyni tak dlouho, až mě probudil. V rádiu zrovna Richard Tesařík dozpívával svoji píseň a po něm pokračoval Richard Műller nádherným songem Rozeznávám z dílny Hapka – Horáček.

Můj jmenovec Zdeněk Vrba se totiž v Nočním proudu nechal inspirovat  nedělním svátkem Richardů a vybíral písně zpěváků stejného jména. Po půlnoci pak od Richardů přebírala žezlo Ivana. Zda našel nějakou zpěvačku toho jména, jsem se však již nedozvěděl, neboť s úderem půlnoci vysílání ČRo2 na středních vlnách končí, a to státní hymnou.   

Ani tu jsem již celou nevyslechl, musel jsem se psem ven na dvorek, měl nutkání.  Na našem plotě však potmě seděla sousedovic kočka, vyhlížela kocoury, a  tak Falco zapomněl, proč na dvorek vlastně přišel a začal se plížit za tou potvorou. Samozřejmě mu frnkla, jako ta moje mně. Vrátili jsme se jak zpráskaní psi do boudy a já šel taky vykonat svoji potřebu. Naštěstí tam, kam jsem mířil, žádná kočka neseděla, tak jsem na nic nezapomněl a svůj záměr dokončil.

Když jsem se vrátil na kutě, už se mi spát nechtělo. Zda zpívala po Richardech nějaká Ivana, jsem se také nedozvěděl.  Vzpomněl jsem si v posteli akorát na tu Gottovou, pak i na Ivu Bittovou, ale hlavně na svoji první lásku Ivanu Jeryjovou. Když mě pobláznila, ještě jí nebylo čtrnáct a mně taky ne. Byla jen o dva měsíce mladší. Seděla šikmo přes celou třídu ve druhé lavici před katedrou a všichni kluci ve třídě jsme ji určitě milovali. 

Jako třeba Zdeněk, ten jí poslal psaníčko: "Ahoj Ivano, jak se máš a co děláš? Já se mám dobře. Kreslili jsme válec, mám to dobrý, říkala soudružka učitelka Němcová. Už musím končit. Tak ahoj. Zdeněk."

To já jsem pro ni psal jinačí básničky, dodnes je znám zpaměti. Jednu jsem si dokonce přeložil do ruštiny, odvážně se přihlásil a přednesl ji u tabule při vyučování před celou třídou. Odvaha mě ale opustila, když jsme se pak vodili po lese za ruce, dal jsem ji tenkrát jenom jednu pusu. Až jednou na školním výletě jsem se za ní v noci vplížil do stanu a leželi jsme hodinu vedle sebe, ona ve spacáku a já vedle ní v teplákách. :-) Povídali jsme si.

Po dvaceti letech jsme se potkali na školním srazu. Protancoval jsem s ní první část večera. Byla nádherná! Jako by vůbec nestárla. Pochlubila se mi u stolu fotkami své rodiny, ale hodinku před půlnocí si pro ni někdo přijel. Vyběhl jsem za ní na ulici a stačil pouze zahlédnout, jak mi mává z auta.

Vrátil jsem se za spolužáky a při tanci se nestačil divit, jaké se z těch ostatních holek staly baby. Myslím, krásný baby. S jednou z nich jsem pak dlouho po půlnoci tančil i na stole. Další se mi při tanci svěřovala, jak na mě stále myslí, ale já myslel v tu chvíli na tu, co už odešla. Jo, ty čtyřicátnice :-)

Druhý den jsem měl Ivany plnou hlavu, psal se rok 1992, bylo mi 39, internet u nás ještě nefungoval, telefonní číslo jsem si, blbec, od ní nevyžádal, tak jsem ho pracně vyhledával ve Zlatých stránkách a nakonec jí i zavolal. Byla ráda, že mě slyší a omlouvala se, že musela tak brzy odjet, že to byl hezký večer. Ráda mě zase někdy uvidí, klidně prý můžu zavolat, zajdem třeba na kafe. Když jsem si však později vzpomněl na tu její rodinou idylu z fotografie, už jsem pak nezavolal. Moje první manželství zrovna skomíralo a já tenkrát nechtěl někomu bořit to jeho. I když za rok nato jsem tak jinde učinil.

S mou první láskou jsme se pak potkali na školních srazech ještě několikrát. Stala se z ní dost brzy babička, se svým manželem vydržela přes 40 let, stále jí to slušelo. Při posledním setkání u stolu nad fotkou s vnoučaty mi zašeptala: „No, tys mě nechtěl, tak jsem si život zařídila po svém."

 Ach jo! Nechtěl? Kdybys´věděla:

Já vždy rozeznávám 

Tvé boky, když jdeš ulicí, 

Tvé vlasy mezi pšenicí, 

Tvou vůni mezi tisíci. 

 

Já Tě rozeznávám 

jak vlčí máky v osení, 

jak prsten mezi dlážděním, 

Tvá grácie se nemění… 

Hudba: Per Hapka

Text: Michal Horáček

Zpívá: Richard 

Rozeznává: Stanislav