Desatero lučních květů

Můj tatínek Bohumil, když se vracel nad večerem z práce na polích, nosil občas domů mamince Andulce kytici lučních květů. Zřejmě pro připomenutí jeho lásky k ní. Já sice už žádnou maminku ani lásku, kromě svině Vaňka, nemám, ale v pondělí, když jsem se vracel z lesa s prázdným košíkem mezi škarpami po polní cestě, jsem si na něho vzpomněl a velkou kytici snad z deseti druhů polního kvítí si natrhal jen tak halabala pro radost a sám pro sebe. 

 

Dal jsem si je do vázy s vodou na parapet u okna vedle truhlíku s muškáty. Nijak jsem je nearanžoval a neupravoval, prostě jak mi přišly pod ruku, tak jsem je tam šoupnul. Jen jsem je na spodním konci zastřihl núžkami. Kytky během pár hodin všechnu vodu vypily, tak jsem jim do vázy doplnil novou a zatím neuschly. Zdobí mi parapet okna již třetí den a vidím na ně i od počítače. Když vyjdu ven, cítím jejich pronikavou vůni a kochám se jejich krásou. V tom nejsem sám, Falcovi voní též a moje sestra je kyticí přímo nadšená.

 

To ona mi připomněla tu historku o tatínkovi a já si zase vzpomněl na rčení:

 

 

či Kazatelova slova o pozemské pomíjivosti:

 

 

a pak taky na slova písně Jarmily Veselé, kterou zpívala snad před 50-ti lety:

 

Písnička to byla milá

o obyčejném lučním květu 

na okenním parapetu, 

k tomu truhlík muškátů 

a památka na tátu,

na tatínka Bohumila,

co mi visí nad lednicí,

co měl vždycky pod čepicí,

vzpomínka mi krásná zbyla.

:-) 

-sv-