Cesta na úřad

Včera byla středa - úřední den a já vyrazil do Světlé na městský úřad cosi vyřídit. Našel jsem si vhodné vlakové spojení, připravil potřebné dokumenty, trochu zastřihl svoje vousy a vyrazil na vlak. Za vsí mi zastavil Karel, leštinský starosta, že mě kousek sveze. Úřad má hned vedle nádraží a tak jsme cestou stačili probrat i chystanou revoluci ve veřejné dopravě, co chystá Kraj Vysočina. To teda bude dílo!

Na nádraží jsem tak byl o čtvrthodinky dříve. Koupil si zpáteční jízdenku za 49 kaček a na lavičce před budovou vyčkával příjezd vlaku. Před osobákem však na nádraží dorazila ze směru od Jeníkova montážní drezína, ze které vyskákala parta nádražáků v oranžových mundůrech. Mezi nimi i Milan a Jindra, bývalí moji spoluhráči z fotbalu. Milan si to namířil přímo za mnou k lavičce: 

"Slávku, seš to ty?" zeptal se a hned si přisedl. 

"Ahoj, Milane. Jo, jsem to já," odpověděl jsem mu s úsměvem. 

"A co tu děláš? Kam cestuješ?" pokračoval s dotazy. 

Vysvětlil jsem mu, že jsme zase sousedé, že jsem z Ledče odešel a žiji ve Štěpánově. Milan zavolal na Jindru, ať se jde na mě taky podívat, jestli mě poznává. Pak se rozpovídal o fotbale, že má ještě někde doma schovaný můj plakát, na kterém jsem nakreslil karikatury celého leštinského Béčka, zeptal se, jak bylo na radnici. V rychlosti jsem ho uvedl do mého "zločineckého" obrazu, ale to už přijížděl můj vlak na Světlou, tak jsme se rozloučili. Prý se mám někdy zastavit na pivo.

Na světelském úřadě jsem pobyl celou hodinku, jednal s třemi dámami, vyřídil vše, co jsem potřeboval a vracel se spokojen k nádraží, když tu vedle mne zastaví automobil a za volantem na mě pokukuje moje dcera Štěpánka. 

"Tati, co tady děláš?"

"Byl jsem na úřadě. Vždyť jsem ti o tom včera říkal. A teď šlapu na nádraží. V 15:37 mi jede vlak do Leštiny," odpověděl jsem.

"Tak si nastup, já tě na nádraží hodím," nabídla se mi.

Před nádražím jsme ještě 15 minut spolu povídali v autě, vyprávěl jsem ji o sobotním srazu s kutnohorskými spolužáky a o včerejším Falcově útěku do polí. Zeptal se jí, zda četla mail od mého spolužáka z Rakouska, kde píše:  "Doufám, že všem nám zůstalo v hlavě (mně opravdu hluboko) Standovo: NEBUDU SE HRBIT - ale ON to řekl hezčeji." Odpověděla mi, že ano, prý 10x a pak taky že mě má ráda, ať ji zavolám, až dorazím domů a ať ji upletu jednu pomlázku. Co bych pro ni neudělal? :-)

Vlak od Brodu přijel na čas. Jedna lokomotiva + dva poloprázdné vagóny. Každý jiný i z jiné doby. Vybral jsem si ten novější. Tím starším jsem se v mládí najezdil až až. Kdysi jsem spočítal, že jsem do svých 25-ti strávil ve vlaku cca 115 dní nepřetržitě. Teď jsem si však v něm stačil přečíst jen jednu povídku od Jiřího Pavla, taky ztroskotance, Jak jsem prošustroval majlant. Za 23 minut jsem vystupoval v Leštině. Prošel kolem nákladní rampy na hlavní leštinskou "třídu" a vydal se směr Štěpánov. Mezi křižovatkou a železničním přejezdem u mě zastavila bílá dodávka a z ní se na mě bohumile usmívá synovec Bohumil. Otvírá dveře u spolujezdce, ať si nastoupím.

Tak jsem si myslel, jak se zase jednou pěkně projdu, provětrám myšlenky a v podstatě jsem pěšky šlapal jen ze světelského nádraží na úřad. Asi budu muset začít opravdu chodit kanálama, jak mi to prorokoval Džungan a nebo v přestrojení :-) -sv-