Australská velkoměsta

Z divoké západní Austrálie jsem pomalu přejel do té civilizované východní, kde žije nejvíce obyvatel. Navštívil jsem postupně známá velkoměsta.

 

Melbourne

Další město Melbourne, skoro 5 miliónů obyvatel, které jsem díky Dáše a Josefovi poznal nejvíce. Bydlel jsem v jejich bytě celých 10 dní a oni mně město ukázali jak v denní, tak noční podobě. Jsou tu oba od roku 1968, kdy zde žilo jen 1.500.000 lidí, asi 50 národností. Josef pracoval jako elektrikář u města, v dopravní společnosti, Dáša pracovala v různých zaměstnáních, teď už dlouhou dobu dělá masérku. V Melbourne jsem si opět prohlédl hlavně muzea, obrovské mořské akvarium, botanické zahrady, jedna z nich je založena již v roce 1862 a je nejstarší na světě. Obdivoval jsem staré stavby i nové, moderní. Není na světě prý tak kosmopolitní město jako Melbourne. Staré nádraží, opět postavené z medového pískovce v roce 1907 u řeky Yara nese název nádraží Flinders Street Railway Station. Nad hlavním portálem je řada hodin a pod nimi si dávají schůzky již lidé mnoha generací. Naproti je slavná katedrála sv. Pavla a hned vedle je nejstarší hospoda ve městě, každý tam musí dojít na aspoň jedno pivo. Je zde také veliká galerie vystavující obrazy i evropského umění, kdy teprve nedávno prý vyšlo najevo, že dva nejslavnější zdejší obrazy od malíře Rembrandta a Van Gogha jsou ve skutečnosti padělky. Oba břehy řeky jsou zastavěny velkolepými komplexy hotelů, bank, největšího Crown Casína, prodejnami, kavárnami. Kdysi tady v minulosti byly staré dřevěné haly, sklady na vlnu, hyzdilo to střed města. Opět lze projet křížem krážem město systémem starých tramvají zdarma okružní jízdou. Nedaleko je zde je velký památník padlých v první světové válce, věčný plamen hoří i na pamět padlých v druhé světové válce, ve válkách v Koreji, Malajsii, na Borneu, ve Vietnamu i v Iráku. Památník je navržen a postaven tak, aby sluneční paprsky dopadly na pamětní kámen Stone of Remembrance 11. listopadu v 11 hodin, kdy bylo v roce 1918 podepsáno příměří a skončila tak první světová válka. Byl jsem se podívat v tenisové hale, kde vždy jako první v roce začíná tenisová sezóna Australia Open, kde Dáša prováděla masáže např. Martině Navrátilové a jiným. Další velká atrakce je Melbourne Cup, dostihový závod, který sleduje celý národ, dokonce se na tři minuty zastaví i život v celé Austrálii. Je to vždy první úterý v listopadu. Hospody jsou přeplněné a všichni sledují televizní obrazovku. Na závody přijde i 150 000 lidí. V roce 1930 zvítězil nejslavnější kůň Phar Lap, novozélandský valach, vyhrál 37 z 51 závodů. Jeho srdce odpočívá v Canbeře. Jeho kostra je vystavena v Národním muzeu na Novém Zélandu. Zemřel za podivuhodných okolností při dostizích v Mexiku, kdy údajně byl otráven americkými gangstery. Na smrtelné posteli se přiznal jeho trenér, že mu podal před posledním závodem posilující nápoj s arzenikem. Jede se tady také jako první Velká cena Formule 1, a to městem a parky, taky jsem si její trasu prošel pěšky. Město Melbourne zbohatlo a rozkvetlo v době zlaté horečky, kdy se v okolí našlo zlato. Popsat zàžitky z města moc neumím, je to pro mne jednotvárné, prostě Melbourne žije ve dne i v noci. 

 

Dvanáct Apoštolů

Dále jsem vyrazil podívat se směrem na jih od Melbourne na jeden z výletů. Směr ke dvanácti apoštolům, kam musí zajet každý turista, ale nejdříve se jede po Great Ocean Road jedné z nekrásnějších pobřežních cest v Austrálii. Opět ji musí projet všichni turisté. Tato cesta má svou historii. Byla vybudována v útesech pobřeží v délce asi 240 km. Silnice byla vybudována na paměť vojáků, kteří padli, nebo přežili první světovou válku. Stavělo ji v průběhu od 1917 až do roku 1932 asi 3000 dělníků, většinou ručně za pomoci trhavin, dlát, ručních koleček a omezené techniky, jelikož byla v naprosto nepřístupném terénu. Většina dělníků byli právě navrátilci z války. Tehdy byla obrovská nezaměstnanost, a proto vláda rozhodla postavit tuto silnici a dát lidem práci. Mnoho dělníků tady zahynulo. Je jim postaven na počest památník. Dvanáct Apoštolů jsou skaliska z pískovce, když jich je již ve skutečnosti jen osm. Mořské proudy a věčné přívaly vody podemílají tyto obry a ničí je. Proč dvanáct? Vlny ukrojily kus území a ponechaly jen těchto dvanáct skalisek v osamění v moři, daleko od pevniny. Celému tomuto pobřeží se také říká "Pobřeží vraků", kdy plavba lodí těmito vodami skončila mnoha katastrofami. Více jak 80 lodí tady skončilo svou pouť. Velké bouře hnaly lodě na skaliska a hlavně v noci se tomu nedalo vyhnout. Jedna tragédie se stala lodi klipr Loch Ard, který se tady potopil v jedné bouřlivé noci v červnu 1878. Tehdy sem stále přijížděli noví osadníci. Z 53 lidí na palubě se zachránili jen dva, osmnáctiletá dívka a plavčík, také 18 let. Vlny je zahnaly do hluboké rokliny, kde přečkali noc v jeskyni. Druhý den Tom vyšplhal nahoru a sehnal pomoc. Eva Carmichaelová na lodi ztratila rodiče a pět sourozenců. Lidé doufali, že se tito mladí lidé vezmou, ale to se nestalo. Eva pocházela z bohaté irské rodiny a vrátila se do vlasti, Tom opět na moře, kde prý přežil další dvě ztroskotání. Turisté dodnes chodí po dřevěné stezce dolů do rokle a pokládají tam květiny. Příběh, dle kterého by mohl vzniknout film.

 

Sněžné pohoří

Potom jsem vyrazil směr severovýchod. Sněžné pohoří (Snowy Mountains, nejvyšší hora Mounth Kosciuszko 2228 m), kam jsem vlastně zabloudil nedopatřením. Sjel jsem z dálnice a hledal možnost přespání, velká objížďka a stál jsem před obrovským pohořím, kde končila asfaltová cesta a začínala jen kamenitá pískovcová úzká silnice do vnitrozemí těchto hor. Je to jeden z největších Národních parků, pojmenovaný po polském bojovníkovi za svobodu generálu Tadeuszi Kosciuszkovi. Má rozlohu 690 000 ha, je plný kopců, lesů, jezer, řek a horských luk. Říkám si, projedu to a snad někde na druhé straně opět najdu svůj cíl, hlavní město Canberru. Zákaz vjezdu tam nebyl. Bylo to náročné sjíżdění, cesta byla vybudována taky na úpatí skal, od kraje mě dělilo jen asi 50 cm dolů do propasti, hlubokých roklin, buše. Jel jsem pomalu, jen jsem se děsil toho, jestli někoho potkám v protisměru. Jel jsem první den asi takto 300 km, zpět se již nedalo, ale nikdy jsem neviděl tolik divoké krásy okolo. V noci jsem našel odpočívadlo, kde bylo WC, ohniště a rošt na grilování. Stále nikde nikdo, jen já a karavan. Dalších 500 km opět s přenocováním již dole u horské řeky, vykoupání, něco rybaření, dva dny odpočinku, teprve teď sem přijela dvě auta s pohonem na čtyři kola, jela nahoru. Mladí lidé, vyprávěli o tom, jak před lety toto celé údolí za 24 hodin shořelo, 100 000 ha naráz. Tak to bych asi nepřežil. Ani to prý nikdo nehasil, již teď bylo opět všechno zelené, jen na velkých stromech byly vidět stopy po požáru na kmeni, ohořelá kůra. Ale eucalyptus se umí bránit požárům tak, že má více vrstev kůry, a ta nahradí starou. Ze spících pupenů vyraší nově výhonky, z těch větve a za pár let je strom opět jako nový, a tak to jde dokola. Netušil jsem, že i já si touto cestou připravuji velký problém. To jsem zjistil později, když mně při jízdě praskla pneumatika, a při výměně za rezervu jsem zjistil, že jsou všechny dost ohoblované a že asi pokračovat dále bude dost nebezpečné, ale to se stalo všechno později. Projel jsem tyto Sněžné hory, vlastně jeden velký národní park, na konci benzínová pumpa, moje záchrana. Opět nikdo, kdo tu nebyl, si nedokáže představit tu obrovskou rozlohu, jak je taky jednoduché i zabloudit. 

 

Canberra

A další směr na Canberru. Hlavní město Austrálie, jen asi 390 000 obyvatel, vybudované úplně nově, aby se Melbourne a Sydney nehádaly, kdo je větší, bylo vybráno místo, přesně mezi těmito městy, v roce 1908 ve státě Nový Jižní Wales, ve výšce 600 m nad mořem. Přestěhovalo se sem sídlo australské vlády po vybudování parlamentu v roce 1927. Ale velmi pomalu se hlavní město rozrůstalo, do roku 1958 mělo jen asi 20 000 obyvatel, až po velkém stavebním rozvoji v roce 1967 mělo teprve 100 000 lidí. Je to dnes tkz. nejzelenější australské město. Uprostřed je obrovské jezero, atrakcí města je i to, že zde potkáte divoké klokany, tak je město propojeno s divočinou okolo. Široké bulváry, všechno prostorné a čisté. Botanická zahrada je na ploše 56 ha, bylo tady zasázeno 6000 druhů stromů, keřů, květin, je tu i deštný prales, 600 druhů eucalyptů, zoologická zahrada, akvárium. Cyklistům se zde nabízí 300 km stezek. Na předměstí Canberry se nachází rezervace o velikosti 6000 ha, kde jsou k vidění všechny druhy zvířat, které zde žijí. Pohyb je po turistických stezkách. Je tu obrovská vesmírná sledovací stanice, přístupná veřejnosti. Jsou zde většina velvyslanectví v počtu asi 60, každá země má budovy ve svém stylu, thajské velvyslanectví je např. v podobě chrámu, české je ve čtvrti OMalley asi 6 km od parlamentu.

Proč jsem ale navštívil Canberru? Všichni mne posílali se podívat do Australského válečného památníku (Australian War Memorial), který stojí  na úpatí hory Mount Ainsley. Obrovský areál budov a zahrad, stavba začala v roce 1925, ale byla dokončena až v roce 1941. To ale již byla další světová válka, kde Australané též bojovali. V každém malém městě i obci lze najít parčík, kde jsou pomníky padlých vojáků a lze říci, že od konce 20. století během válek padlo 102 000 mužů. Všichni mají své jméno vytesané v mramorových deskách v tomto muzeu. Největší oslavy v den padlých hrdinů probíhají právě tady u hrobu neznámého vojína. Památník navštíví až milión lidí ročně a zdarma.

  Tak u takovéto houfnice 152 mm jsem na vojně sloužil, vojenské muzeum Canberra

 

Sydney

Dále jsem odjel směr Modré hory (Blue Mountains) ve státě Nový Jižní Wales (NJW), kde leží velkoměsto Sydney, má dnes 6.500.000 obyvatel. To je více známé tím, že zde byla letní olympiáda a všichni znají Sydney Operu House, její bílé střechy, jež se třpytí jako perly, připomínající plachty. Samotná historie její výstavby, se stala námětem opery (Osmý div). Projekt výstavby byl zahájen v roce 1955, kdy byla vypsána soutěž, přišlo 233 projektů. Porota vybrala návrh dánského architekta Jerna Utzona. Myšlenkou byla budova, připomínající plachty v přístavu. Náklady asi 3.500.000 amerických dolarů. Výstavba začla v roce 1959, kdy se okamžitě objevily technické problémy. Náklady rostly a počet odpůrců stoupal. V roce 1966 došla Utzonovi trpělivost a odstoupil od projektu a odešel domů. Náklady rostly tak, že musela být vypsána loterie, aby se stavba vůbec dodělala. Královna Alžběta II. slavnostně otevřela operu v r.1973 s desetiletým zpožděním a náklady stouply desetinásobně. Prvním představením byla opera Prokofjevova,Vojna a mír. Operní sál má 1507 míst, koncertní sál 2679 míst, dva divadelní sály, kino, výstavní sály a restaurace. Až po 30 letech se vláda NJW s architektem Utzonem usmířila a v roce 2003 mu University of Sydney udělila čestný doktorát. Utzon zemřel v roce 2008 ve věku 90 let. Takhle komplikovaná stavba mně připomíná návrh Kaplického knihovny v Praze, podobná  Opeře v Sydney. Václav Klaus se o ni vyjadřoval jako o něčem, co do Prahy nepatří. Hlavně, že sběratel plnicích pér nám udělal světovou prezidentskou ostudu. Když prezident Klaus navštívil Austrálii, pamětníci, se kterými se tady setkal, mluví jen o jeho aroganci, kdy odmítal odpovídat na dotazy těchto pozvaných. 

V Sydney se vždy jako v prvním velkoměstě slaví na mostě Harbour Bridge příchod Nového roku obrovským ohňostrojem. Zúčastní se ho milióny lidí. Tento most Harbour Bridge je také stavba všech staveb, architektonický a stavební zázrak v Austrálii. 30 let byl nejvyšší stavbou v Sydney. Stavba započala v roce 1923, most má rozpětí 503 m a vrchol oblouku je ve výšce 134 m nad mořem. Byl navržen pro 6000 aut za hodinu, dnes přes něj přejíždí až 15000 aut/hod. v osmi pruzích. Ještě přes něj vedou dvě železniční tratě, chodníky a stezka pro cyklisty. Všechna spojení jsou nýtovaná a těch nýtů je tam 6.000.000 a údajně jsou dodány od nás z Československa. Natěrači ho natírají přesně jeden rok a začínají znovu. Prohlídka a pohled z něj na přístav zaoceánských lodí je zážitkem. Za 100 dolarů vstupného se může turista projít po celém oblouku až na vrchol, patřičně přivázán a veden průvodcem. Denně jsou na tuto atrakci fronty. Tady se mu říká Ramínko na šaty. Ve městě jsou již vyšší stavby jako třeba Sydney Tower (otáčivá věž) 302 m. Taky je tady přístav válečného australského námořnictva, kde jejich dvě válečné moderní lodě za miliardy dolarů již 3 roky rezaví, nemohou vyplout, jelikož někdo do motorů dal jiný mazací olej, než měl a motory se zadřely. Mluví se o muslimské sabotáži a na opravu nemá armáda peníze. 

 

Modré hory

To bylo Sydney, daleko v pozadí jsou Modré hory, asi 150 km lidé vyjíždí do pásma lesů, hor a nevšední krásy. Nikdo si nenechá ujít vyhlídky do údolí kaňonů, které se tahnou tisíc km, modrý opar z vypařujících se eucalyptových lesů (olej) v pozadí vytváří modré zabarvení ve slunečním svitu. Vyhlídka na 3 sestry (Three Sisters) skalnaté věže, to jsou dominanty. Prastará legenda říká, že náčelník kmene raději proměnil své tři dcery v kamenné věže, než aby jim hrozil únos některým z nepřátelských kmenů. Protože byl v bitvě zabit, nemohl jim vrátit lidskou podobu. Turistické cesty dolů kaňony k vodopádům nabízí informační centrum. Můžete si vybrat podle své tělesné zdatnosti, většinou se jedná o několikahodinový sestup po vytesaných schodech dolů do propasti a pak po stezkách projít trasy okolo. Jen mít kliku na počasí, hlavně slunečno, jako jsem měl já. Ke třem sestrám jsem přijel za deště a mlhy, když jsem odstavil karavan na parkovišti sněžilo a kroupy, když jsem přišel k vyhlídce, slunce a výhled do dálky. Jen jsem si to vyfotil a udělal video, opět kroupy déšť a mlha. Sestoupil jsem asi 2 hodinovým pochodem tisíce schodů vytesaných ve skále dolů k velkému vodopádu a bylo slunce, fotky výtečné, pod vodopádem jsem se vykoupal. Nahoru druhou stranou jsem sesbíral velkou tašku odpadu po těch, co to odhazují. Milióny turistů z celého světa sem jezdí. Příručka píše, pokud se turista ztratí v této divočině, je potřeba vylézt na některou horu a jedině tak lze někoho najít, pomocí helikoptéry, dávat znamení barevně, kouřem atd. Nikdy nejít podle potoka řeky po proudu dolů, divočinou i pár stovek km, kdy se pomoc nedostane.

Při mořském pobřeží jsem opustil Sydney, kde mně dělal průvodce můj kamarád tramp Jarda Valenta, který sem s rodinou a dvěma dcerkami,emigroval před 40 lety a po celou dobu zde pracoval a žije. Vůbec to ve svém životě neměl lehký, ale dnes ve svých 74 letech stále jezdí do přírody a do celého světa. 

  Tři sestry  - vyhlidka na skalnaté věže        Modré hory s oparem z eukalyptů

 

Newcastle

Dále jsem navštívil přístavní město Newcastle, obrovský uhelný přístav, kde se denně naloží tou nejmodernější technikou na několik nákladních lodí milióny tun uhlí. Ve dne v noci připlouvají a odplouvají. Do celého světa. Tam směřují dlouhé vlaky z dolů (vlak má 103 vagónů). Dobře jsem si tam na molu zarybařil a sledoval proplutí lodí úzkým průplavem. 

 

Brisbane (Queensland)

Dále do Brisbane, na sever, do státu Queensland. Tento stát vznikl velmi pozdě, až v roce 1924, jako trestanecká kolonie. Zbohatl těžbou zlata, chováním dobytka a pěstováním bavlny a cukrové třtiny, hodně dlouho tady bylo k pracem na těchto plantážích využíváno trestanců jako otroků i domorodého obyvatelstva. Tvrdou rukou tady vládl jeden bohatý farmář, až do roku 1987, kdy zasáhla vláda a musel odstoupit. Je to stát stále se rozvíjející, na území žije asi 3,2 miliónu obyvatel, polovina v Brisbane. Cyklóny neustále tuto úrodnou část likvidují. V roce 2006 se tady přehnal jeden z nejničivějších, nadělal škody za 320 miliónů dolarů. Letos na jaře opět nový cyklón, ničil stavby, pobřeží a zabíjel. Město Brisbane se neustále rozrůstá, okolo Zlatého pobřeží (Gold Coast) australské Miami, kde jsou podél moře (40 km) postaveny desítky hotelů, restaurací, nákupní zóny. Surfers Paradise je zóna pro dovolené v oblasti, kde 300 dní v roce je slunečno. Denně tisíce lidí surfuje. Steve Irwin byl hvězdou televizního seriálu Lovec krokodýlů (Crocodile Hunter) vysíláného i u nás. Vyrůstal v krokodýlí rezervaci Fauna Park na farmě svých rodičů, celý svůj život v kontaktu s těmito zvířaty. Strach u něho nebyl tak velký a jeho odvaha se mu nevyplatila právě nedaleko na velkém barieróvém útesu, kdy při natáčení ho zabil osten trnuchy, který mu propíchl srdce. Celá Austrálie měla smutek. ZOO po něm nese jeho jméno. Opět oblast pastevectví, nejvíce se tady pěstuje bavlna a cukrová třtina, porosty až 3 m vysoké, celé plantáže o tisících ha, propojené kolejnicemi, kde v době sklizně malé vlaky tuto plodinu sváží do cukrovarů. Sklizeň moderními kombajny, ne již mačetou, jako dřív. Také jsem navštívil místní a největší výrobní firmu rumu ze třtiny. Městečko Bundaberg, exkurze za 10 dolarů a potom ochutnávka rumu se vyplatila všem, kdo neřídili auto. Tady je již všude cítit jiné, a to trvale teplejší podnebí, lidé sem cestují za teplem a sluncem. Tady byl na jaře velký ničivý cyklón, který zasáhl celé pobřeží až ke Cairns. Ani se mně z této tropické oblasti nechtělo zpět, opět mnoho nových kamarádů, kteří zde bydlí desetiletí a odstěhovali se sem jen proto, aby na sklonku života se netrápili zimou. Moře neustále ke koupání, tady jsem denně sklízel kokosové ořechy a vypil desítky litrů vody z nich. K otvírání jsem používal místo mačety rozbrušovačku (Flexu). Jsou zde korálově útesy a potápěči zde nachází svůj ráj. Já jsem šnorchloval. Celé toto tropické pobřeží plné krokodýlů, sépii a hadů jsem projel až ke Cairns. Jediné, co mě snad hrozilo, byla prý po bodnutí komárem horečka dengue, malárii tady nemají, očkování proti tetanu a žloutence jsem měl. Různí pavouci, kteří zalezou do písku a bodnou na plážích, to je o náhodě. Moje gumové boty crocs, vyrobené ve Vietnamu, mě ochránily všude, na suchu i v moři, kde ostré korály proříznou všechno. Tak jsem to přežil, ani jeden průjem, ani jednu horečku, ani jedno větší píchnutí mě nepotkalo. 

 

  V městečku Bundaberg jsem si našel nového originálního kamaráda :-)

 

Australský fotbal

Vracel jsem se již ne podél pobřeží, ale vnitrozemím, po cestách v buši, o to více opět divočejší, horami a údolími, kde žijí jen farmáři a pár osad při cestě. Zpět do Melbourne, kde jsem ještě pár dní zůstal, podíval se na australský fotbal, který je tady tak populární, že my toto nikdy nepochopíme. Šišatý kožený míč skáče po hřišti sem a tam, všichni se za ním honí, rvou se o něj rukama nohama, všechno je dovoleno, jen ho dostat do branek soupeře. Milují ho všichni od dětí až po důchodce. 100 000 návštěvy v Sydney nebo Melbourne jsou normální. Normální kulatý míč jsem nikde na hřišti neviděl, jen tu šišku. Finále této soutěže sledují desítky miliónů obyvatel Austrálie jednou ročně, doprava přestane jezdit, vylidní se ulice a je jen slyšet řev z hospod a fanďění. Co je tady v Austrálii velkou ctí každého mladého Australana, je stát se členem dobrovolné organizace, která na všech plažích hlídá ze svých stanovišť koupající se a surfující návštěvníky. Tato organizace je tady strašně dlouho a zachránila před utonutím již asi půl miliónů tonoucích, jsou to vlastně plavčíci, kluci a holky, fyzicky připraveni skočit do vody a pomoci v nouzi. Jsou na svoji činnost hrdi a stále mají co dělat. Mnoho plavců, surfařů se pouští do rozběsněných vln za každého počasí. 

Tak to by bylo asi všechno, Perth 24.8.2017 čtvrtek

 

Karel Kuchtiak On the Road odesláno z iPadu dne 24. 8. 2017 19:28:43 GMT+8