Vrabci se nám vrátili

V předposlední dubnovou sobotu dopoledne se ještě včera hřejivé slunce schovalo za mraky a já, očekávajíc sněžení, proto raději vysedávám u krbových kamen a svého PC. Odsud se s vámi chci podělit o jedno překvapivé zjištění: VRABCI SE NÁM VRÁTILI!

Je sice pravda, že jsem se s nimi setkával posledních pár let i na ledečském sídlišti, ale pamatuji dobu na přelomu tisíciletí, kdy se většina lidí a médií dotazovala: KAM SE PODĚLI VRABCI? Převládal tehdy názor, že je evakuoval Aštar Šeran na své vesmírné lodě a o existenci  této duchovní bytosti vyššího vědomí se vedly vážné i nevážné diskuse.

V jedné takové znevažující tehdy zaznělo: „Docela by mne zajímalo, kdo tam po nich uklízí. Jestli Aštar osobně nebo mají uklízečky nebo už tam vrabci žijou jen duchovně, takže vůbec nekaděj.“

V jiné, méně výsměšné, jste se mohli dozvědět prostší názor: „Je pravda, že vrabci zmizeli. Sice jsem na ně občas nadávala, protože se přiživovali se slepicemi. Když jsme nasypali zrní, vrabci jako by čekali, byli rychlejší. Takže jsme měli zásluhu na jejich přežití.“

Na to si také dobře ze svého dětství pamatuji. Ale nejsilnější zážitek s vrabčáky mám někdy z konce sedmdesátých let minulého století, kdy jsme ještě jako začínající rodina bydleli u manželčiných rodičů na venkově a já dojížděl za prací brzo ráno před pátou hodinou autobusem do Ledče. Čekával jsem na něj na návsi ve staré Leštině většinou sám.

Jednoho dubnového dne měl autobus menší zpoždění a já tam přešlapoval pod pouliční rampou celý rozespalý, když v tom kolem mé hlavy profrčel vrabec. Pár metrů nade mnou udělal za letu otočku a svůj atak na mne ještě několikrát zopakoval, jednou dokonce do mé hlavy i narazil. Ohnal jsem se po něm rukou a sledoval, kam odlétá. Zmizel v jedné ze škvír v cihelném zdivu protější stodoly, za pár vteřin však odtamtud vylétl a namířil si to klesajícím letem přímo ke mně a nebyl sám, jak jsem za chvíli zjistil. Těsně přede mnou totiž za letu cosi upustil. Ne, nebyl to jeho nepříjemný pozdrav, jak by se dalo očekávat, ale něco mnohem těžšího - umírající vrabec! Ležel mi chudáček u nohou. Jeho nešťastný kamarád, nebo spíše druh či družka kroužil nade mnou a cosi úpěnlivě štěbetal. Bohužel jsme jim ani já a ani Aštar nedokázali pomoci, ale dodnes si na tuto neuvěřitelnou scénu živě pamatuji, občas se mi o ní i zdává. Bylo to jedno z těch blízkých setkání třetího druhu, které formou fejetonů tady přibližuji i vám.

Teď na chalupě mě vrabčí štěbetání budí každé ráno, Falco je přes den prohání po zahradě, auto mi vrabčáci občas ozdobí svými pozdravy, ale já jsem upřímně rád, že ti malí neposedové dokázali nalézt cestu z lodí vesmírné flotily zpět až na toho jednoho. co mi skonal u nohou. 

Musím se jich někdy zeptat, jak se tam nahoře měli a kdo tam po nich uklízel. :-) -sv-