O bezdomovcích

MF Dnes píše dnes o bezdomovcích. Píše o nich zde. Zabývá se však pouze problémem vysočinských nemocnic, kde bezdomovci často hledají bez diagnózy přístřeší, teplo, toalety a nemocnice si proto najímají bezpečnostní agentury, aby jim nepovolený azyl překazily. S bezdomovci mám své zkušenosti, které bych si teď před krajskými volbami neměl nechávat pro sebe. Není to totiž jen problém nemocnic, ale i obcí, krajů a celé společnosti. 

Začnu jako MF Dnes v okresní nemocnici, a to v té havlíčkobrodské, o které se v článku nejvíce píše. Na bezdomovce zde narazíte za letních dnů s velkou pravděpodobností již při příchodu do nemocničního areálu na lavičce před vchodem. Můžu však z vlastní zkušenosti potvrdit, že na ně narazíte i na chodbách, toaletě a dokonce i na vydezinfikovaném nemocničním pokoji. Nemyslím tím na pacienty, či návštěvy, ale na bezdomovce hledající azyl. Jeden takový mi nakoukl o velikonocích 2008 na interním oddělení v okresní nemocnice do pokoje, kde jsem ležel sám se svým infarktem obklopen šesti dalšími volnými lůžky, rozhlédl se mezi dveřmi, pokýval hlavou a řekl si pro sebe: "Tady by to šlo," pak se na chvíli vzdálil, aby za pár minut přišel i se svým veškerým majetkem v jedné tašce, vybral si lůžko u radiátoru, sundal ze sebe umouněnou a smradlavou bundu a sečmajdané boty a vklouznul pod peřinu, ze které mu koukaly jen nemyté vlasy. Jeho přítomnost však byla ve vzduchu jasně patrná, že když mě přšla nečekaně během deseti minut navštívit moje sestra, v té době ještě ve stejnokroji staniční sestry z dětského oddělení, hned vytušila, koho to tu mám. Pokývala hlavou směrem k novému "pacientovi", zamrkala na mě a odešla. Během chvilky byla zpět se dvěma službu vykonávajícími sestřičkami, které sice razantně ale ve vší slušnosti nečekanou návštěvu z pokoje vyprovodily na příjem, kde pan doktor prý posoudí, zda má být samozvaný "pacient" hospitalizován. Pak se ještě vrátily za mnou na pokoj vyvětrat, převléknout krátce použitou postel a omluvit se. Mám prý příště raději hned zavolat a nikoho k sobě na pokoj bez jejich doprovodu nepouštět, což s infarktem a na přístrojích zase tak snadné není.

Z nemocnice mě tenkrát po třech týdnech vezli přímo na radnici, tak i já se nyní se svým vyprávěním přesunu na ledečskou adresu Husovo náměstí 7. Tam za mnou pár měsíců po mém nástupu na radnici přišel pan František. No spíše se přišoural, napadal totiž na jednu nohu, ve schromlé ruce žmoulal čepici, pozdravil a hned na mě zhurta spustil, že se o něho musím postarat, když jsem starosta, že ho jiný starosta z Vilémovic za mnou posílá, abych ho někde ubytoval. Vybídl jsem pana Františka, aby se posadil a v klidu mi vše vysvětlil. Řekl mi, že jeho byt budou ve Vilémovicích bourat a jiný pro něho nemají. Že má tady v Ledči bratra, bydlí s rodinou v domku u autobusového nádraží a tam volný pokoj je. Že by se tam teda nastěhoval. S jeho bratrem, který pracoval na Technických službách, jsem ihned promluvil a požádal ho, aby se o bratra postaral jako o svou návštěvu. František se tak stal ledečským občanem a mým nejčastějším návštěvníkem. Po 6 let mě na radnici pravidelně navštěvoval a žádal o pomoc s bydlením, se sousedy, s nějakou prací nebo alespoň o dvacetikorunu na cigaretu, že mi to jednou vrátí z důchodu. Za těch šest let si ode mne navypůčoval snad 5 tisíc korun a odnesl si je sebou do hrobu, protože důchod nikdy nedostal. I po něm jsme museli na radnici pokaždé vyvětrat, což sekretářka dělala ihned a pravidelně po jeho odchodu.

Další, všem na radnici známá, bezdomovecká osoba si ke mě našla cestu také brzo po mém nástupu na radnici. Tenkrát jsem se zrovna snažil prosadit, aby se toalety na radnici nezamykaly a byly volně přístupné veřejnosti. Zkušenější úředníci mi to však rozmlouvali. Už to prý zkoušeli, ale se zlou se potázali. Z veřejně přístupných toalet se ztrácel nejen toaletní papír, mýdlo, součásti vodovodní baterie, ale dokonce i radiátor a záchodová mísa. Prosadit se mi pouze podařilo umístění informační cedulky na dveře toalet v první patře, kde lze případně vyžádat klíč od záchodu. Tou osobou, o které se chci dále zmínit, byl můj bývalý soused z věžáku v Majerovce - Jirka, přezdívaný bomber. Na něho jsem právě narazil u umývadla na toaletě, kde do půl těla vysvlečený si nad umývadlem omýval svoje "vypracované" tělo a utíral se do košile. Jak zjistil, že to jsem já, už jsem se ho nezbavil. Navštěvoval mě tak jedenkrát do měsíce a žádal tu o dvě, tu o tři stovky. Občas je i vracel, ale účty spolu, pokud si dobře vzpomínám, taky srovnané nemáme. No ale, budiž. Po něm jsme naštěstí větrat nemuseli. Ten se, jak už víte, myl.

A do třetice se ještě krátce zmíním o dalším ledečském občanovi, budu mu říkat pan Z. Ten jednoho odpoledne dorazil do prvního patra ledečské radnici, kde měl sídlo sociální odbor, ustlal si na chodbě, že zde bude teď bydlet, když tu má trvalé bydliště. Jinde kam složit hlavu prý nemá a také nemá ani floka, aby mohl jít na nějakou ubytovnu nebo hotel. Sociálka mu prý nic dát nechce. Úřednice mě zavolaly, ať jim jdu pomoc ho přesvědčit, že na chodbě radnice přebývat nemůže. To jsem bez problému učinil a pána Z. doprovodil se vší vážnosti mé metrákové postavy z budovy úřadu ven. Potkal jsem se s ním však o dva měsíce později na pivních slavnostech v nočních hodinách na letním stadionu v Ledči. Byl trochu víc v náladě a začal mi vyprávět svůj příběh, jak se po rozvodu ocitl na ulici, jak se na něj vykašlali i fotbalisté a já, že ho nebudu z radnice jako vyhazovat, když on nemá, kde teď bydlet. Začal být i agresivní, až jsem ho chytil pod krkem a dal mu jasně na jevo, že takhle teda ne!

Mohl bych vyprávět i o dalších všem dobře známým firmách (Zdendovi S., Jirkovi Š. aj.), které měly společné jedno - bezdomovectví a sociální nouzi. Vím, že sice existují v naší společnosti instituty, které se jejich problémem měly zabývat, ale také vím, že v této oblasti máme stále co dohánět. Chybí nám tu sociální bydlení, azylové domy, pracovní příležitosti. A to bude ještě hůř.

Nabídku řešení sociální problematiky bezdomovců ve většině volebních programů i v článku v MF Dnes postrádám. Nejsem sice na ně zase nějak zvlášť orientovaný, ani mezi ně nepatřím, ale jsem pyšný na to, že se tou problematikou zaobírala ve své středoškolské práci a teď i při vysokoškolském studiu Štěpánka a nakoukla do ní před maturitou i ve svém videu Krabice.  -sv-