Za Antonínem Přidalem

S Antonímem Přidalem jsem se setkal ve svém životě dvakrát. Stalo se tak vždy v čase vánočním, ale bohužel to nikdy nebylo osobně.

Poprvé tak tomu bylo v prosinci 1992, kdy v pořadu Z očí do očí zazněla tato jeho slova: „Ten, kdo veřejně mluví, stává se hromosvodem pro ty, kdo hromosvody potřebují." Použil jsem ta slova o měsíc později ve svém fejetonu O huse potrefené, který byl publikován v Ledečských novinách číslo 1/1993, a používám je rád až dosud.

O huse potrefené

Prastará moudrost ukrytá v lidových příslovích se potvrzuje i dnes. I stalo se, že snaha pobavit vtipem a kritikou se snad omylem, snad záměrně zatoulala mezi hejno hus a ta potrefená se ozvala. Zatímco se ostatní husy zasmály, uznale pokývaly zobáky nebo se za ně chytily, ta potrefená se naježila. Jak se nakonec ukázalo, byl to houser. 

Potrefených husí je mi líto. Ne pro jejich podrážděné zakejhání, ale pro tu ztrátu soudnosti a smyslu pro humor, pokud ho vůbec u nich lze očekávat. 

Snad jim byla určena slova Antonína Přidala v předvánočním pořadu Z očí do očí: 

„Ten, kdo veřejně mluví, stává se hromosvodem pro ty, kdo hromosvody potřebují."

Sorry. -sv-

Moje byla jen ta groteskní čeština, ale tu jsem dával dohromady po svém, né jako nápodobu nějaké skutečné cizinecké mluvy, ale jako jazyk z velké části vymyšlený a umělý, tak jako bývají vykoumané a nadskutečné třeba výstupy klaunů. (Pán šiditel, pán šiditel, upekla nám lef!) poznámka redakce.

Místo češtiny komolené po německu jsem zkusil češtinu komolenou po česku po způsobu dětí, které si zpočátku osvojují jazyk tak, že si ho přivlastňují a vnucují mu svoje pravidla, z části sice logická, ale neudržitelná. Pan Kaplan mě pak stál léta přemýšelní, vymýšlení, pokusů, jeho hokuspokusů, nemohl jsem si vypomáhat žádným slovníkem, žádnou literaturou, měl jsem jen sešit, kam jsem si předem a do zásoby zapisoval jazykové kotrmelce a přemety, jakých by mohl být tento klaun schopen.