Za Antonínem Přidalem

09.02.2017 00:09

S Antonímem Přidalem jsem se setkal ve svém životě dvakrát. Stalo se tak vždy v čase vánočním, ale bohužel to nikdy nebylo osobně.

Poprvé tak tomu bylo v prosinci 1992, kdy v pořadu Z očí do očí zazněla tato jeho slova: „Ten, kdo veřejně mluví, stává se hromosvodem pro ty, kdo hromosvody potřebují." Použil jsem ta slova o měsíc později ve svém fejetonu O huse potrefené, který byl publikován v Ledečských novinách číslo 1/1993, a používám je rád až dosud.

O huse potrefené
Prastará moudrost ukrytá v lidových příslovích se potvrzuje i dnes. I stalo se, že snaha pobavit vtipem a kritikou se snad omylem, snad záměrně zatoulala mezi hejno hus a ta potrefená se ozvala. Zatímco se ostatní husy zasmály, uznale pokývaly zobáky nebo se za ně chytily, ta potrefená se naježila. Jak se nakonec ukázalo, byl to houser. 
Potrefených husí je mi líto. Ne pro jejich podrážděné zakejhání, ale pro tu ztrátu soudnosti a smyslu pro humor, pokud ho vůbec u nich lze očekávat. 
Snad jim byla určena slova Antonína Přidala v předvánočním pořadu Z očí do očí: 
„Ten, kdo veřejně mluví, stává se hromosvodem pro ty, kdo hromosvody potřebují."
Sorry. -sv-
Podruhé k mému setkání s Antonínem Přidalem došlo o vánocích 2011, kdy jsem pod stromečkem našel jeho překlad knihy Pan KAPLAN má stále třídu rád.  Nejedná se o otrocký překlad amerického autora Leo Rostena, ale o úžasnou aplikaci jeho slovního humoru do češtiny. Překládat, podle Přidala, neznamená zápolit se slovy, ale s významy. a tak si Antonín Přidal zkoušel představit, jak zahrát ústy Kaplana na nástroj, zvaný čeština. Pan Kaplan je totiž přistěhovalec, žák newyorkské Večerní přípravné školy pro dospělé, je snaživý, studium zbožňuje, nikdy nepřišel pozdě, nikdy nechyběl, pokaždé odevzdal domácí úkol včas, na vše okamžitě reaguje a chrlí ze sebe naprosto nepředvídatelné a veskrze spontánní a zkomolené improvizace:  
Asi už chápete, že tohle nelze překládat, to se musí vymyslet, prožít, to se autor musí vžít do duše pana Kaplana, reagovat stejně spontánně jako on, musí si jeho jazykové zkomoleniny dopředu rozmýšlet, měnit přízvuky a významy, oživit dvojsmysly, inspirovat se u svých dětí, tvořit nová slova tak půvabně nemotorně, jako ony.
Sám Antonín Přidal to komentoval v českém rozhlase takto:
Moje byla jen ta groteskní čeština, ale tu jsem dával dohromady po svém, né jako nápodobu nějaké skutečné cizinecké mluvy, ale jako jazyk z velké části vymyšlený a umělý, tak jako bývají vykoumané a nadskutečné třeba výstupy klaunů. (Pán šiditel, pán šiditel, upekla nám lef!) poznámka redakce.
Místo češtiny komolené po německu jsem zkusil češtinu komolenou po česku po způsobu dětí, které si zpočátku osvojují jazyk tak, že si ho přivlastňují a vnucují mu svoje pravidla, z části sice logická, ale neudržitelná. Pan Kaplan mě pak stál léta přemýšelní, vymýšlení, pokusů, jeho hokuspokusů, nemohl jsem si vypomáhat žádným slovníkem, žádnou literaturou, měl jsem jen sešit, kam jsem si předem a do zásoby zapisoval jazykové kotrmelce a přemety, jakých by mohl být tento klaun schopen.
Antoním Přidal (13.10.1935 - 7.2.2017), překladatel a mistr českého jazyka, odešel z Brna za panem Kaplanem do Nebezkí škóli pro poskočilý šáki v úterý tento týden ve svých 81 letech. Český rozhlas Dvojka mu ten den věnoval kráčí spomjenku po 18. hodině, kterou si můžete poslechnout hned po zprávách zde. V 20-ti minutovém záznamu uslyšíte nejen Přidala, ale i pana Kaplana v podání Miroslava Donutila. -sv- 

—————

Zpět