Štěpánovský vodník

Vodníci nebyli dříve jen ve velkých řekách. Bylo jich tehdy v rybníce hodně a zakládali své „živnosti“ i na potocích a rybnících. Měli tam ovšem život těžší a sehnat dušičku utopence jim dalo mnoho práce. Vždyť v potůčku, kde bývá voda sotva po kolena, nebo v rybníce zaneseném bahnem a porostlém rákosím se hned tak někdo neutopí.

 Jeden z takových venkovských vodníků bydlel na říčce Sázavce pod Štěpánovem. Však ho mnozí lidé viděli, když se někdy pokoušel lovit i ve štěpánovském rybníce. A právě tam se s ním setkal také Doubek z pazderny, která stávala za vesnicí. Dnes je z ní jen zbořeniště. Vždycky sice říkal, že se ani hastrmana nebojí, ale jen tak tak, že na setkání s ním nedoplatil.

Jednou večer, bylo to v červnu, vracel se Doubek z blízké obce Lubna. Jak tak jde, vidí, že se na louce u lesa popásá pěkný bílí kůň. To asi někomu utekl, myslí si Doubek, neškodilo by ho chytit, snad by i nějaká odměna kápla.

Jde pomalu ke koni, aby ho nepoplašil, a kůň místo aby utíkal, se také přibližuje. Doubkovi se najednou zdá, že zvíře promluvilo lidským hlasem. „Pojď, sedni si na mne, sedni! Já tě pěkně svezu.“

„I proč ne?“ myslí si náš soused. „Je tma, na cestu pořádně vidět není. Lepší je jet, než se trmácet pěšky.“

Popadl koně za uzdu a hned se mu vyhoupl na hřbet. Panečku, to by bylo jinačí cestování! Koníček si pěkně vyšlapoval a cesta hezky ubíhala.

Když se už objevila světla vesnice, uskočil kůň najednou stranou z cesty, a než se jezdec nadál, zmizel v rybníce.

„Inu, taky jsem mohl dávat víc pozor na cestu,“ povídá si Doubek a dívá se, kde je bělouš. Leč místo něho se z vody šklebí hastrman. Skočil po Doubkovi a tlačil jej pod vodu. Prali se spolu dlouho, než se našemu sousedovi podařilo se vyprostit a po čtyřech se vyškrábal na břeh. Měl štěstí, že rybník byl jen mělký a vodník neměl na mělčině tolik síly. Jen proto se mu ubránil.

Pelášil pak domů, jako by mu pod patami hořelo. Doma ho nemohli ani poznat, jak byl po rvačce s hastrmanem zmožen, samá boule a modřina.

Od té doby se hastrman bál a v noci kolem vody nikdy nešel. A zastihla-li jej tma mimo domov, přespal raději u cizích lidí.

Z knihy Na Sázavě od Eduarda Doubka opsala Štěpánka Vrbová

I dnes se občas štěpánovští sousedé vracejí domů ve stavu, kdy je nemohou doma ani poznat, nemůže však za to štěpánovský vodník, ale leštinský Rebel.