Fejeton o cizoložství

(a o opuštěný posteli)

Otevřeným oknem proniká v srpnovém ránu do seknice ptačí zpěv a společně s ním sem leze i nepříjemný chlad. Z rádia se line katapultí Blues opuštěný postele a mně se ji teda ještě vůbec opouštět nechce. Oldřich Říha mi svým blues ale cosi připomněl a sobotní Pirátská bitva s příběhem cizoložné ženy taky. Od té soboty se mi to honí hlavou. Tak jsem sáhnul pro svůj noutbuk a sám v opuštěné posteli začal rozjímat a datlovat. Muselo to z hlavy ven. Ze srdce taky.

Ten dávný a stále se opakující příběh o cizoložné ženě je přitom starý jako lidstvo samo. Jeho rozřešení asi neexistuje. Odpuštění také ne. Píše se o něm i v knize knih - Bibli. V té však nešlo autorovi (Jan) o cizoložnici, ale o Krista, na kterého farizejové a zákoníci přichystali fikanou léčku. Měl soudit ženu, usvědčenou z cizoložství, měl nad ní podle platných zákonů a Mojžíšova desatera vynést ortel smrti ukamenováním, ale jako žid v Římě nemohl, nesměl, porušil by římský zákon. Všichni čekali, jak se zachová. Ježíš rozhodl šalamounsky. Nesoudil, nehájil ani nelitoval usvědčenou ženu, ale vyzval všechny přítomné: „Kdo jsi bez hříchu, hoď po ní kamenem."

Jako první rozlícený dav opustili ti, co ženu přivedli, farizejové a zákoníci. Pak upustili připravený kámen z ruky i ostatní příchozí a také odešli. Jsme prostě lidé hříšní.

Nabízí se však otázka, proč nepřivedli i muže, se kterým zhřešila? I on přeci porušil Mojžíšovo desatero! O to ale v tomto případě nešlo, byla to přeci léčka na Krista, ale proč v jiných tomu podobných případech, nebyl dovlečen před soud i cizoložník? I piráti na své sobotní bitvě ho nechali na pokoji. V klidu si dál popíjel v krřmě, zatímco jeho milenku vlekli před guvernéra! Proč jeho nekamenovali či nepostavili na pranýř? Odpověď jsem našel v jednom méně známém výroku:

"Nevěra muže je jen přestupní stanicí na cestě k domovu. Nevěra ženy je začátek její cesty kolem světa."

Tím neobhajuji ani JI, ani JEHO, ale také JE ani neodsuzuji. Kdo jste bez viny, hoďte po mně kamenem!

Jako muži se mi však protiví ženy podvodné, ženy zlatokopky a odsuzuji též bezcitné potvory. Ale nezahořkl jsem k nim – k ženám. Jako správný furiant jsem si proto v chladném srpnovém ránu na konec svého rozjímání zazpíval:

Ta naše láska, bejvala hezká,

když jsi ji zradila, co je po ní?

Dej pánbů štěstí, děvčátko hezký,

však jiná růže, mně vonět může,

však jiná růžička, taky voní  :-)

-sv-